Dramatický kontrast

V kapitole „Shlach“se vypráví o tom, že když vyzvědači dorazili k zemi Izrael, uviděli, jak je nádherná. Současně ale také pochopili, že je nemožné do ní vstoupit, protože tam žijí strašliví obři. A když se o tom dozvěděl národ, rozhořčil se.

Obecně, kdy začínám být rozhořčený? Je to tehdy, když přijdou a řeknou mi: „Musíš dělat tohle.“

Což je pokaždé, když směřuji k dalšímu stupni, kterého musím dosáhnout. Nemohu tomu uniknout, protože okolnosti mě tlačí. A již cítím, že nemám žádnou sílu. Tento dramatický kontrast, kdy něco musím udělat, ale nemám na to sílu, ve mně vyvolává rozhořčení.

Ačkoliv je země Izrael tak přitažlivá a oplývající mlékem a medem, stále do ní nemohu vstoupit. Jediné, co mi zbývá, je cítit závist kvůli mé vzdálenosti a omezit se. Jak je řečeno, „nikdo nesní o králově dceři“, protože snění znamená trápení.

Proto netrpím. Vím, že ona není pro mě – je to sen, který se nikdy nesplní. Takže ji automaticky odstraním ze svých přání a žiji v míru a užívám si, co je dostupné.

Avšak zde je problém v tom, že ode mě se žádá, abych získal královu dceru. „Musíš“, i když nevidím žádnou možnost, jak toho dosáhnout. Okolnosti mě však tlačí. „Na tom nezáleží. Drž se. Stoupej. Vyšplháš na tuto horu a uděláš vše, co bude nutné.“

Avšak jsou zde ohromní obři – a já je mám porazit? Copak musím překonat všechny překážky, jako jsou řeky se silnými proudy a vysoké hory? Nejsem připraven! A tak jsem rozhořčený a reptám.

Rozhořčení se objevuje v závislosti na mém současném porozumění tomu, jaké jsou mé možnosti a jaké překážky jsou přede mě postaveny. I když bych mohl později očekávat odměnu, řeky mléka a medu, to není nic pro mě. Nechte mě žít v klidu. Čtyřicet let jsem žil v poušti a mohu tam žít dalších čtyřicet let, není to tak zlé. Takto je člověk v zásadě konstruován.

Problémem je to, že vycházím ze svých současných vlastností a možností. Stvořitel však říká: „Přivedu tě do takových situací, že nebudeš mít na výběr a obrátíš se ke Mně. A potom ti pomohu. Podpořím tě a ty se pozvedneš na další úroveň.“

Mezitím jsou ale lidé rozhořčení: „Zvolíme si jiné vůdce, kteří nás vezmu zpět do Egypta.“ Je tomu tak proto, že je nemožné zůstat uprostřed pouště: buď vpřed nebo zpátky. Zdá se však výhodnější otočit se nazpět. Vždyť co tam bylo tak špatného?!

Člověku v dané situaci to tak vždycky připadá: „Jak já jen nesnáším ten stav, ve kterém nyní jsem. Odcházím.“ Člověk najednou chápe, že se zde usiluje o mnohem náročnější věci a zdá se mu lepší odejít. A tak se vrací nazpět.

Toto vše je naprosto běžné, vyjma jedné věci: žádat, dožadovat se síly ke zvládnutí dalšího stupně. Jedině poté člověk obdrží síly. Avšak než k tomuto přijde, vždy a znovu zapomíná, že je možné získat síly, které mu chybí, od Stvořitele prostřednictvím žádostí a proseb.

Otázka: Jak je možné vysvětlit tuto neuvěřitelnou zapomnětlivost, neustálé vnitřní střídání našeho vnímání Stvořitele a sestupu, a znovu vnímání a zase sestup, a tak to je, dokud není Stvořitel zcela vymazán z našich vzpomínek a myšlenek?

Odpověď: Faktem je, že člověk se stává novým v každém okamžiku. Paměť není uložena v něm. Všechno zmizí, jako kdyby nikdy dříve nic nezažil a nebyl v žádné podobné situaci. Vždyť všechno, co bylo na předchozím stupni, je pryč, jako raketa. Předchozí stav je odpojen a všechno je úplně odklizeno. Nic z toho nezůstává, protože na novém stupni je všech deset sefirot nových.

[#165631]

Z TV programu “Tajemství věčné knihy”, 06.05.2015

Nastavení komentářů | Share Feedback | Ask a question




"Kabala, Věda a Smysl Života" Komentáře RSS Feed

Předchozí příspěvek:

Následující příspěvek: