Neexistuje bližší spojení než mezi mužem a ženou, kteří se vzali. Každý z nás od dětství sní o tom, jak najít lásku, být milován a pocítit duchovní teplo, které ho obklopuje ze všech stran. Něco podobného maminčině lásce, kterou hledáme celý svůj život. Nezáleží na tom, kde jste a co jste zač, mladý nebo starý, naivní nebo zkušený, ženatý nebo ne – toto je společný bod, který spojuje nás všechny. Jeho role a působení převyšuje všechno ostatní: problémy v rodině se odrazí na zdraví, na práci i v dalších oblastech lidského života. Není nic silnějšího, než toto spojení, touha po něm nebo jeho krach. Celý náš život se točí kolem lásky. Pro začátek zkusíme dát stranou bezčetné množství detailů a zkusíme se na to podívat, jak se říká, z „výšky ptačího pohledu“…

Pro člověka je přirozené nacházet se stále ve společnosti. Naše globální prostředí  – to  je země, příroda, místo, kde žijeme, fyzické podmínky nás obklopujícího prostředí. Všechno tohle nám dává možnost růst a rozvíjet se. Náš život začíná z malého semene, umístěného v matčině děloze. Tam, v nejbezpečnějším místě, které připravila sama příroda, je pro plod zařízena stoprocentní podpora. Nic nemusí dělat – všechny nezbytné systémy pracují pro něj. Po porodu se miminko dostává do péče milujících rodičů a blízkých, kteří se o ně starají.

Je naprosto bezmocné a ve všem závislé na ostatních. Takto láska pokračuje ve svém poselství. Dříve člověka chránila příroda, teď se o něj stará rodina. Člověk pomalu roste, dospívá, začínají ho obklopovat starosti, vytvořené lidskou společností v podobě státních zákonů a morálních norem.

V průběhu dospívání se k člověku chovají se zvláštní láskou a srdečností.

Dále člověk vyrůstá a potřebuje se cítit silněji a bezpečněji, protože se objeví nové problémy.

Člověk jakoby se stal svobodný a samostatný, jakoby nikoho nepotřeboval, jakoby nebyl na nikom závislý…

Ale ve skutečnosti to tak není. Není řečeno náhodou: opustiv rodičovský dům se muž musí “přilepit“ k ženě t.j.  založit rodinu, aby spojení v ní bylo pevné a dlouhé kvůli starosti o potomstvo.

Zvířata mají od přírody různé formy chování: některá mají náhodný vztah a pak o potomstvo pečuje samička, jiná vychovávají potomstvo spolu. Lidé si musejí vztah udržovat delší dobu, aby vychovávali děti. Alespoň prvních 20 let, dokud si ony samy nezaloží vlastní rodiny. Takže naše spojení, kontakt, musí být přirozeně delší, musíme ho udržovat a vytvořit podmínky podobné těm, které příroda vytvořila uvnitř ženy…

Všechny tyto podmínky pro děti musíme vytvořit sami, a proto potřebujeme spojení na různých úrovních, která dovolí rodičům a příbuzným správně se navzájem doplňovat. Svým spojením tedy budují správné prostředí pro rodinu a děti.

[#143822]

Filed under: Duchovno - Žádné komentáře→

Otázka: Co znamená urazit „výsost Krále“ svým egoizmem?

Odpověď: Ctít výsost Krále znamená uznat, že mi vládne, řídí můj život, vše, co je uvnitř mne i kolem mne. Všechno, co cítím, nač myslím, všechno přichází od Něj, z nějakého kořene.

Je to jako bych se nacházel v bezvědomí a postupně se ke mně vracejí pocity. Všechno moje vnímání okolního světa a sebe pochází z nějakého kořene.

Tento vyšší kořen mne vytvořil a dal mi pocit, že existují ve fyzickém těle, mám ruce, nohy, že se nacházím v určitém prostoru a kolem mne se točí celý svět. Ale všechno tohle je uvnitř mne, v mem organu vnímání.

Bod, který představuje vyšší duchovní kořen, se nazývá Stvořitel. Nazývá se tak proto, že mne stvořil. Kromě toho „Stvořitel“(bore) znamená „přijď a hleď“(bo-re). Mohu za Ním přijít a pocítit Jej.

Stvořitel vytvořil uvnitř mne nějaký bod, kterým vnímám sebe sama jako existujícího v určité formě, v lidském těle, žijícím v tomto světě, ve vesmíru. Ale tento bod má možnost rozšířit své skutečné vnímání tak, že namísto tohoto pozemského obrazu, který  mu promítá Stvořitel, začne vnímat Jeho, svůj kořen.

Tento bod musí sám sebe prostudovat -jak je zařízen, jaké uvnitř něj probíhají procesy, které se mu prozatím jeví jako něco vnějšího, jakoby odehrávajícího se ve světě kolem něj. Tímto se rozkrývá vlasti kořen. Pak ale potřebuje umístit zpět dovnitř sebe všechno, co teď vidí jako by kolem sebe.

A stejně tak se musí umístit dovnitř tohoto jediného bodu všechno, co se odehrává uvnitř vlastního těla, aby se tento bod spojil s kořenem, s příčinou jeho existence, s vnímáním reality. Tato práce už je na značně pokročilé úrovni.

Úkolem člověka je pochopit a hlavně pocítit, ze Stvořitel určuje celou moji realitu, mé vnímáni sebe sama i světa.

Zkuste si představit hračku, medvídka, který se ovládá pomoci nějakého programu, který mu nařizuje pohybovat se podle něj. Uvnitř medvídka ale existuje zvláštní bod, ve kterém on cítí svou existenci. Právě tento bod je počátečním bodem pocitu duše, protože všechno ostatní patří ke Stvořiteli, k vyššímu zdroji, který mě ovládá.

Tento jeden bod je člověk uvnitř mne, počátek budoucího člověka. Všechno ostatní patří Stvořiteli a je řízeno shora.

Proto je důležité, jak z tohoto bodu začínám chápat svůj život, jeho řízení. Tomu se říká „Poznat Stvořitele podle Jeho činů“. Hledím na tyto činy a pozoruji, co provádějí s mým bodem, to, jak se ukazuje, kdo jsem já.  A jak mi On ukazuje celý tento svět a díky tomu Ho poznávám.

Takto nakonec poznávám Stvořitele.

[#143016]

Filed under: Duchovno - Žádné komentáře→

Pokud člověk nemá spojení se Stvořitelem, neznamená to, že se nachází ve skrytí. Byt skrytým znamená, že znám Stvořitele a Jeho vlastnosti, i když ne na sto procent, ale jen na určitém stupni. A vím, že momentálně pro mne skryt.
Například: vím, že přítel se nachází se mnou ve stejné místnosti, určité okolnosti mi to naznačují, a proto tvrdím, že přítel se skrývá. To znamená, že skrytí je určité rozkryti. Vždyť vím, že právě on je skryt. Toto neznamená, že znalost úplně chybí, neznamená to, ze neexistuje kontakt.
Skryti – to je odhaleni. Jako specialista, který kontroluje mechanismus a najednou zjistí, že chybí nějaký detail, ale co je to za detail je ještě nutno zjistit. Všechno ostatní je pro něj rozkryto.
Skrytí není možné bez rozkrytí. Pokud neznáš člověka, nevíš, jakou má tvář, jaký má hlas. Nemůžeš o něm proto říci, že se skrývá. Když totiž tvrdíš, že se někdo skrývá, musíš jej znát. Je to moc důležité. Skryti je určitá část rozkrytí, je pro ně nezbytná.
Díky skrytí se dostávám k tomu, že musím rozkrýt. A to pomocí jakýchkoliv prostředků, dělám různá vyjasnění, co je pro mne skryto a proč. Tím v sobě rozvíjím pomůcku pro rozkrytí.
Až v sobě vytvořím a nahromadím správná přání, pak přijde rozkrytí.
Potom pochopím, že skrytí bylo ve mně – pocitem skrytí mě Stvořitel probudil k tomu, abych Ho rozkryl. Nemusím rozsvěcet světlo, abych viděl přítele v pokoji. Musím pouze rozkrýt své vnitřní přání a pocítím ho na hlubší vnitřní úrovni lépe, než kdybych rozsvítil světlo a uviděl.
Právě k tomu mne Stvořitel díky skrytí vyzývá. Tímto mi říká: „Přej si Mě ještě vice, rozkrývej ještě větší touhu po Mně a potom Mě pocítíš! Přestaň myslet na žárovku – začni mě cítit uvnitř, moje přání, moje srdce. Nepotřebujeme takové světlo. Mezi námi bude jiné světlo – světlo vzájemné účasti“.
Chápeš, co chce Stvořitel tímto skrytím dosáhnout?
Probouzí v tobě větší vnitřní vrstvu pocitů.

[#144059]

Z lekce Kongresu v S.Peterburgu 19-21.09.2014

Filed under: Duchovno - Žádné komentáře→