Pokud je mým úmyslem vrátit, co jsem od Hostitele obdržel, pak jako host, mohu potěšení přijmout. Jinak řečeno, provádím pouze takové činy, které mě sbližují s Hostitelem, Stvořitelem, který mě dělá Sobě rovným.

V našem světě žijeme v činu přijímání ve svůj prospěch. Přejeme si se naplnit co nejvíce. Nic jiného nás nezajímá.

To je důvod, proč dosahujeme stavu, kde vyčerpáme naše možnosti; jinými slovy, souvstažnost mezi plusem (co přijmeme od Hostitele) a mínusem (který se nachází v nás) zmizí, a my přestaneme potěšení vnímat. Takovým způsobem příroda, Stvořitel, nás tlačí, abychom započali pracovat na druhé úrovni ve stavu podobnosti Stvořiteli.

Prací na druhé úrovni se stáváme “člověkem,”  Adamem (pochází ze slova “ Domeh,” myšleno podobný Stvořiteli).

Adam je čistě duchovní struktura, která existuje pouze v záměru. Stáváme se člověkem pouze díky záměru dávat; stáváme se podobní Stvořiteli. Jinak jsme jen zvířata, která pracují se svým egoismem jako ostatní části stvoření.

Stát se Stvořiteli ekvivalentním znamená dosáhnout Jeho úrovně dokonalosti, věčnosti, nesmrtelnosti—všeho, co je nad naším světem. V našem světě existují pouze tři druhy hmoty: neživá, vegetativní a živočišná. Člověk v našem světě je také živočichem. Pracuje pro svou existenci, žije po určitou dobu, a umře.

Abychom měli možnost vyrůst na úroveň člověka, systém interakce Světla a přání prochází velkým počtem stavů, které se nám jeví jako „stvoření systému světů.“

Světlo sestupuje ze světa nekonečna do našeho světa a prochází množstvím různých stavů. Studujeme je v moudrosti kabaly. Světlo a přání (označené plusem a mínusem na obr. 2) působí jako dipól.

Protože Světlo ovlivňuje přání, postupně jej učí, utváří a mění. Nejdříve je Světlo a přání mezi sebou rozděleno na pět částí, nazývaných pět Partzufim.

Svět  Adama Kadmona se dělí na  Keter,  Hochma,  Bina,  Zeir Anpin, a  Malchut. Jim odpovídají světla  Jechida, Haja , Nešama,  Ruach a  Nefeš. To je exaktní fyzika rozdělení mezi přáním a potěšením.

Pak dojde k jedné zajímavosti. Přání si přeje být Světlu rovnocenným, do plné míry jej přijme s úmyslem dávat, a při tom selže.  To se odehrává ve světě Nekudim, který po rozbití přestane existovat.

Jaký má rozbití smysl? Rozhodující podmínkou pro přijetí je touha stvoření být podobné Stvořiteli, nadále necítit stud, a přijmout potěšení v Jeho prospěch (viz obr. 1).

Ve světě  Nekudim si stvoření skutečně přeje přijímat ve prospěch Stvořitele. Jinými slovy, celé, ohromné přání, které bylo stvořeno, si přeje přijímat pouze kvůli dávání na 100%.

Řekněme, že udělám zkrácení a nic nepřijímám, uvedu se do stavu, kde je Hostitel na mně závislý, a nikoli já na Něm. Přejete si mě pohostit něčím, co mám opravdu rád, vášnivě si přeji a absolutně bez toho nemohu žít, ale pokud jsem schopen se omezit, pak se stávám nezávislým. Zdánlivě jste udělal vše, abyste mě naplnil, ale protože já se na Vás cítím závislý, naplnění odmítnu. Nepřeji si cítit stud. Spaluje mě, anuluje mě a činí mě na Vás závislým.

To je důvod, proč pohoštění odmítám, dokud necítím, že jsme si já a Hostitel vyměnili role. Hostitel se mě snaží přemluvit ochutnat Jeho pohoštění. Říká, „udělal jsem to pro tebe, vím, jak to máš rád, tolik jsem se snažil,” a já Mu dělám laskavost tím, že souhlasím si to od Něj vzít. Jinými slovy, vyměníme si pozice. Namísto toho, abych byl přijímajícím, stávám se dávajícím tím, že Mu dělám laskavost.

Takovým způsobem, mé odmítnutí, zkrácení mého přání, mi dovolí dosáhnout stavu, kde namísto závislosti na Hostiteli, se On stává závislým na mně, a nadále nezáleží na tom, že On má vše a já nic. On si přeje mě naplnit, ale já jsem ten, který ovládá Jeho přání, protože jím vládnu svou vůlí, a tak, vládnu i Hostitelem, protože na počátku si On přeje naplnit mě, a já Mu to neumožním.

V takovém případě člověk už není živočichem, jak tomu bylo v minulém stavu, když přijímal od plusu k mínusu, a celý jeho život se točil kolem přijímání potěšení ve svůj vlastní prospěch. Nyní vstupuje do jiného stavu, stavu záměru, kde se stává plusem, který dává Hostiteli a Hostitel je mínusem, protože si přeje, aby se host naplnil.

Poté, co se Světlo a přání rozdělí na pět složek (pět chodů, např.), dojde k něčemu jednoduchému. Přání přijme celé Světlo s úmyslem dávat, a teď, uvnitř tohoto přání se nachází enormní vnitřní přání, které předtím nevzalo v úvahu. Začne cítit, že si přeje se potěšit natolik, že se nadále nestará o to, zda dává Stvořiteli.

Řekněme, že jsem si mnohokrát odepřel velmi žádoucí a příjemné pohoštění. Nicméně, jakmile jej přijmu, potěšení, které jsem prožil, bylo natolik velké, že už nejsem schopen jej odmítnout. Okamžitě zapomenu, že jsem schopen si jej odepřít, odmítnout jej. Potěšení mnou začne vládnout. K tomu dojde, a to je něco, co se nedá brát v úvahu, dokud vlastně není potěšení přijato. Toto dodatečné potěšení se objeví ve mně, když se cítím Stvořiteli ekvivalentním.

Věc se má tak, že když začnu přijímat radost, cítím dodatečnou chuť k chuti, kterou jsem již cítil z tohoto chutného pohoštění. Vytvořil jsem záměr potěšit Hostitele, toto přidané potěšení se ve mně najednou probudí a já s tím nemohu nic dělat. Vznikne další přání, to, které Stvořitel předtím pod vlivem Světla nevytvořil.

Původní přání bylo jednoduše vytvořeno pod vlivem pohoštění, které mi Stvořitel nabídl, a nyní se ve mně probudí další přání, dodatečná radost z toho, že jsem jako On, ale to jsem nevzal dopředu v úvahu.

Nyní odhalím, že nejsem schopen přijmout Hostitelovo pohoštění pro Něj. Můj celý záměr, všechny mé plány být nezávislým, být jako Hostitel zmizí a já je nemohu uskutečnit. Tomuto stavu se říká svět Nekudim.

Proč je tomu tak, že svět Nekudim neexistuje? Je to tím, že naše  Kli, nádoba, a stvořená clona, záměr dávat Hostiteli, se rozbije a smíchá společně se Světlem. (viz obr. 2).

Předtím jsme záměr neměli, ale nyní byl mezi přáním a  Světlem aktivován.

Počínaje touto chvílí,  tři komponenty – přání, záměr a Světlo (potěšení) – existují v přírodě plně závislé na sobě navzájem. Byly smíchány a nesou si informaci o své vzájemné  závislosti.

Další svět se objeví po rozbití: svět Atzilut, svět nápravy.  Všechna přání, která mohou odpovídat záměru, a tudíž i Světlu, se v něm napravují.

Zbývající nenapravená přání se dělí na tři části: světy  Berja,  Jecira a  Asija. Tato přání mohou být napravena pouze zvláštní strukturou, nazývanou člověk v našem světě.

To je velmi složitá struktura, která zahrnuje množství možných závislostí. Je vytvořena za jediným účelem: dovolit nám napravit se a být jako Stvořitel.

Nicméně tím nejzajímavějším je, že se tento systém sestává  z  množství malých přání, kde každé obsahuje dvě části.

 

 

Ba co více, první část mého přání je v kontaktu s částí sousedícího přání, a moje další část je v kontaktu s částí jiného sousedícího přání, a tak se stáváme vzájemně obsažení jeden v druhém.

Dokonce i když každý z nás představuje samostatné přání, obě jeho části závisí na někom v jeho blízkosti.

Takovým způsobem závisím na těch, jež jsou mi nablízku, a tak je tomu u každého. Je to, jako bychom byli obsaženi jeden v druhém. Toto je velice důležité!

To lze vyjádřit též formou schodů, stupňů, kdy se každý stupeň skládá ze dvou půlek sousedících stupňů.

Vyšší stupeň se nachází vždycky uvnitř mě a já od něj přijímám Světlo, které do mě vstupuje, a to je důvod, proč je na něm má vyšší část závislá.

Má nižší část je uvnitř dalšího stupně, a proto jsem na něm také závislý.

Tak se dostáváme k tomu, že dokonce i když jsem uprostřed, nejsem závislý na sobě. Jsem závislý na vyšším, který je uvnitř mě, a jsem závislý na nižším, který má mě v sobě.

 

Sám o sobě nejsem nic. Tak jsme každý z nás závislý na těch, jež jsou hierarchicky nad a pod námi. Nicméně v této struktuře je zvláštní část: naše středová část. Je velmi výjimečná a říká se jí “třetina střední části  Tifferet,” Sefira Tifferet. Je to naše svobodná volba.

Věc se má tak, tím, že jsem v zcela absolutně uzavřeném systému, který obsahuje neživou, vegetativní a živočišnou úroveň a člověka, nemáme svobodu, když dojde na naši volbu. V tomto systému už je vše nastaveno – nadiktováno, určeno – a nic v něm nezávisí na nás. Všechny naše myšlenky a přání, vše co se nám přihodí, je určeno předem: kde se narodíme, kým budeme, s kým navážeme vztahy, a kdy budeme žít a zemřeme. Vše je předurčeno, vyjma jediné věci: možnosti využít střední části  Tifferet k ovládání spojení mezi vyšším a nižším stupněm ve vztahu ke mně. Tato část Sefiry Tifferet není závislá ani na vyšších, ani  na nižších stupních.

Jinými slovy: kdybych se rozdělil na deset Sefirot, deset částí, dostal bych se k tomu, že bych měl střed, neutrální část a tuto neutrální část mohu ovládat.

V podstatě pokud chceme nad sebou mít kontrolu, pak celá naše budoucnost závisí na naší schopnosti řídit tuto neutrální část.

Ovládání je mým přáním, mít nějaké spojení s vyššími a nižšími  Partzufim, které by mi umožnili s nimi vytvořit  jeden celek. Přeji si sebe neutralizovat ve vztahu k nim, dělat vše pro jejich dobro. Tak je svým prostřednictvím propojím.

Pokud budeme jednat takovým způsobem, budeme přesně jako Světlo. Naplní nás a bude námi proudit bez jakéhokoli rušení z naší strany. O tom je celá naše práce.

Uskutečnit to je velmi snadné. Postupný vývoj lidského druhu nás přivede k otázce o smyslu řízení, smyslu života, smyslu našeho stavu. Svět začne chápat, že se blíží k slepému konci a pak bude odhalena kabala: věda o obrácení svého rozvoje tím pravým, žádoucím směrem, která nám vysvětlí, jak se ho můžeme účastnit, vyhnout se trápení, a jak lze dosáhnout nejvyššího stavu, nad smrtí, mimo naši podřízenost, nad naše současné vnímání.

Kabala se odhalí, když se na to sebe začneme  ptát. Uvádí, že existuje pouze jediný způsob, jak vyjít ze slepé uličky, neutralizovat se a existovat za účelem spojení s ostatními elementy. Pouze tehdy nabudeme řízení jako host a Hostitel. Celkově vzato, host je plně závislý na Hostiteli, když však řekne Hostiteli, že si od Něj nepřeje dostávat – řečeno jinak, nepřeje si použít svoje přání v jeho přirozené podobě – stane se ovládajícím a nikoli ovládaným.

Takže, co můžeme ovládat? To jediné co máme, je naše láska a nenávist, přitažlivost a odmítnutí, plus a mínus.

V přírodě jsou všechny prvky ve stavu správné interakce a harmonii, protože postrádají svobodnou vůli. Avšak člověk je posledním stádiem egoistického vývoje vší hmoty, má svobodnou vůli právě ve střední části  Tifferet. To je důvod, proč člověk cítí před Hostitelem či ostatními stud. Tento pocit studu, pocit odmítnutí a přitažlivosti mu dává příležitost vyrůst nad svá přání. Tak se stane ovládajícím a ne ovládaným. To je podstata celé moudrosti kabaly.

Tak, když se začínáme spojovat, prve se mezi námi objeví absolutní odmítnutí, nekonečná vzdálenost jednoho od druhého.

V souladu s naší přirozeností, neexistuje způsob, jak být obsažen jeden ve druhém. Všichni jsme totální egoisté.

Pokud provedu první zkrácení,  TA  ( Tzimtzum Aleph); jinými slovy, nepřeji si více svá přání používat egoisticky, takovým způsobem se stanu ve vztahu k druhým neutrálním.

To je poté, co začnu jednat vůči Hostiteli jako host, v zájmu druhého tím, že do sebe zahrnu jeho přání. Zároveň to je, jako bych byl nad Ním. Jsem vůči Němu jako Stvořitel, protože si přeji Mu dávat, naplnit Ho.

Tak se do určitého stupně stanu podobným Stvořiteli. Když jednám tímto způsobem, přichází se mnou Vyšší světlo, a pak se objeví zvláštní spojení mezi mnou a Stvořitelem, Světlem. Začne v nás proudit.

K tomu dojde poté, co provedeme první restrikci, a to je dostačující k tomu vyrůst nad naši fyzickou, egoistickou úroveň.

Charakteristika nového stádia je, že do sebe obsáhnu přání druhého.  Je ve mně zformováno dvojité přání, a je to jako bych „otěhotněl“ – já a embryo, objekt, v jehož prospěch konám – obojí se nachází ve mně. Začnu mu rozumět a cítit ho. Stane se mou součástí. Tak, nyní, v sobě mám dvě přání, mé a jeho.

Začnu přijímat další Světlo od Stvořitele, protože jsem dvakrát tak větší.

Vlastně jsem více jak dvakrát takový, protože chci dávat, a rozvíjím enormní, další přání, sílu.

Nyní se ve mně začíná formovat záměr dávat svému partnerovi, svému příteli.

Už mám clonu, a začnu pro ni pracovat, jako bych pracoval pro dávání. Tak to ohromné Vyšší světlo nepřijde jen ke mně. Začne proudit mezi mnou a ní.

Toto Světlo nikdy nezeslábne, protože je v neustálém oběhu mezi námi. Tento pocit Světla v nás je nazýván pocitem věčné existence.

Většinou, pokud není záměr dávat, když Světlo vstoupí do přání, uhasí jej. Stejně jako s kterýmkoli z našich přání: jím a piji, a když mé potěšení dosáhne určité úrovně naplnění, zmizí. To platí pro všechna fyzická potěšení (jídlo, sex, rodina, jakékoli příjemné interakce), protože potěšení vstoupí do přání přímo, a navzájem se neutralizují do míry, do jaké si jsou navzájem protikladné. Potěšení naplní přání. Přání se zmenšuje až se úplně ztratí.

Jak mohu udělat potěšení konstantním (nepřetržitým)? Cítění potěšení je nazváno vnímáním života. To je Světlo.

Bez Odraženého světla dosáhneme stavu prázdnoty. Potěšení vstoupí do přání. Navzájem se anulují, a na konci dostanete nulu.

Pokud však pracujeme v souladu s principem dávání, skončím uprostřed mezi vyšším Partzufem (ten nade mnou) a tím nižším (ten pode mnou), a když je řada na něm, on je mezi mnou (já jsem nad ním) a tím pod ním, atd. Všichni jsme spojeni řetězem. Takovým způsobem každý z nás dává tomu pod ním, a on dává tomu pod ním, atd, a nikdo o nic nepřichází, ale naopak, každý získává.

Je to tím, že část vyššího a část nižšího se nachází uvnitř mě, a já se začnu cítit, jako bych byl nekonečný, protože všechno co se nachází nade mnou (vyšší část – 1) a všechno co se nachází pode mnou (nižší část – 2), obojí je ve mně obsaženo.

 

Nakonec je se mnou spojen celý vesmír, prostřednictvím všech těchto elementů, a já se cítím, jako bych úplně konzumoval celý vesmír, svět Nekonečna. To je to, co dostaneme, když jsme správně spojení jeden s druhým. To je odhalení duše.

Když jsme ve stavu vzájemného dávání, pak jak se k sobě postupně přibližujeme, začneme dosahovat toho, čemu se říká vyšší světy.

Začnu se dostávat blíže ke svému příteli ze světů  Asija,  Berija,  Atzilut, a  Adam Kadmon, a jakmile jsem přímo u něj, vstoupím do stavu zvaném svět Nekonečna.

Všechny světy jsou definovány jako překonávání našich egoistických přání, vzdálenosti mezi námi, obracení nenávisti v lásku, mínus na plus.

 

 

A tak když překonám mé stávající, ohromné egoistické mínus, stane se hmotou, kde vnímám svět Nekonečna, věčnost, dokonalost. To je naše skutečná práce.

Když se shromáždíme a správně na sebe vzájemně působíme, přejeme si utvořit skupinu.

Skupina je něco, co neexistuje v žádném z nás. Je to stav, kterého si přejeme dosáhnout.

Když se od sebe oddělíme, provedeme na sobě zkrácení pro skupinu a ne pro sebe, dosáhneme sumy přání, součtu záměrů, tužeb, a děláme to kvůli stavu nazývaném „skupina“a ne jednotlivce.  Tak je systém našeho spojení v záměru skupinou a nikoli přání.

Všechna přání, která omezíme, jsou zahozena, a ve skupině zůstávají jen záměry.

Tak rosteme k novému stupni, kde už nadále neexistujeme v přáních, která stvořilo Světlo, ale pouze záměrech.

Takovýto stav „žití v záměrech namísto přáních“ je stav existence ve Vyšším světě.

Ve skutečnosti, v našem světě, také soudíme člověka podle toho, jak jedná s druhými. To je záměr. Nicméně pokud si přejeme vzrůst nad náš současný fyzický život, prve musíme udělat na sobě zkrácení, což znamená přestat užívat naše přání způsobem, jakým byla původně stvořena, ale pouze usilovat směrem ke středu skupiny.

To je důvod, proč celá moudrost sestoupila dolů, aby učila správnému způsobu setkávání, oddělení od našeho egoismu a pouze navedla naše záměry vpřed.

Smyslem naší práce je spojit naše záměry. Vyšší svět, další stupeň vývoje lidstva, se z nich sestává. Přání a potěšení nejsou hmotou vyššího světa. Záměry ano.
[116379]
Z kongresu ve Stockholmu 30/08/2013, 2. lekce