Daily Archives: 17. 9. 2013

Všichni jsme jedna rodina

Dr. Michael LaitmanJsem velmi vzrušený a to pro mě není typické. Získal jsem hodně zkušeností s učením a s komunikací, zvláště se studenty a přáteli, ale tady je jedinečná atmosféra, vzrušení a čistota. V principu jsem to očekával, a navzdory tomu všemu, mě to stále vzrušuje, že je možné slyšet a vidět na Zemi něco takového.

Jak víte, kabala je věda, která je odvozena od výzkumu systému stvoření. Lidé, kteří uspěli ve změně sebe sama v souladu se silami, které nás ovládají, silou dávání a silou přijímání, ji vynalezli. Vědí, jak ovládat tyto síly uvnitř sebe, vlastně vědí, jak ovládat sebe sama coby nějaké zařízení, a tím vnímají vyšší svět, ve kterém také existujeme.

Pouze my nevíme, jak tyto vlastnosti ovládat. Prozatím se nacházíme pouze v jedné vlastnosti, která je nám zjevná už od narození, ve vlastnosti přijímání nebo-li ega.  A my musíme získat druhou vlastnost, která je opakem té první. Získání druhé vlastnosti je velmi složitý a táhnoucí se proces, a my všichni se jím zaobíráme.

Poté co ji získáme, se v nás objeví, a my se začneme učit, jak s těmito dvěma opačnými vlastnostmi pracovat. Pouze poté začneme chápat, co příroda nebo Stvořitel či stvoření opravdu je. A vidíme, co se děje za celým tímto obrazem, který je formován pouze uvnitř naší egoistické vlastnosti.

Když objevíme pravý obraz reality, vidíme, že je vše založeno na správném spojení mezi dvěma vlastnostmi, na vzájemném doplnění protikladností. A je odhalen zázračný obraz, v principu, jeden celek, celé stvoření. Všichni lidé, včetně celého světa, jsou jedním celkem.

A pouze tehdy, když člověk nebude ovládaným stvořením, aby bylo vyzdviženo na úroveň celistvosti dokonalé přírody, je mu dáno pocítit, že tato jeho egoistická vlastnost, která ovládá neživou, vegetativní a živou přírodu, ho ničí. Na jedné straně, tato vlastnost lidskou bytost rozvíjí, a na straně druhé, začne vnímat svůj vývoj jako negativní vývoj. Vše co dělá, začne vidět, že dělá ve svůj neprospěch. A on není připraven to nedělat.

Takovým způsobem v nás program přírody funguje tak, že dosáhneme uvědomění si zla našeho ega. Naší povahy, a budeme jej chtít uvést do rovnováhy, nějak jej opustit a vzrůst nad něj, ovládat jej a omezit. To však není možné do doby, dokud nedosáhneme porozumění, jak se to dělá, a o čem kabala hovoří.

Bez této moudrosti jsme náchylní k tomu trpět, snažíme se  se sebou něco udělat, s naším egem, ale nic z toho nevzejde. Potřebujeme lidi, kteří již pronikli do světa za egoismem, kteří rozumí, jak je vše zkonstruováno, a kteří nám mohou pomoci získat přidanou vlastnost, vlastnost odevzdání, která vyváží vlastnost přijímání.

Dokonce ikdyž kabala odhaluje, že jsme všichni jedna rodina, jeden dokonalý celek (kabalisté o tom psali před tisíci lety), čekala na dobu, kdy lidstvo začne chápat a uvědomovat si svou zlou povahu.

Před pár desítkami let jsme si mysleli, že máme schopnost nad přírodou zvítězit, změnit směr proudu řek a podmanit si přírodu. Z nějakého důvodu chceme „podmaňovat“, „rvát se o přinesenou úrodu,“ dělat vše silou, vše zmařit.  Mysleli jsme si, že to tak musí být, protože jsme přeci nebyli vrcholnou slávou přírody, její nejvyšší součástí, jen tak bez důvodu. A nakonec se dostáváme k tomu, že je to úplně naopak.

Uvědomění si zla je tím nejzázračnějším fenoménem, který je příznačný pro naše století, naši generaci. Na jedné straně se nám odhaluje globálnost světa, celistvost, integralita, vzájemné spojení mezi všemi jeho částmi. A na straně druhé tu je pocit, že přizpůsobení se globalismu, celistvosti a integralitě mezi námi není. Naopak, jsme úplným protikladem celé přírodě.

Mohlo by se zdát, že je lidstvo natolik mocné a inteligentní, že je také částí, která přírodu ovlivňuje nejvíce. Vskutku, v neživé, vegetativní a živé, se všechny části doplňují navzájem, nachází se v harmonii a my jsme tomu opační. Jsme škodliví, a ve skutečnosti ničíme sami sebe a vše, co se nachází kolem nás; podřezáváme si svou vlastní větev. Celá naše věda se stává zlem, umění degeneruje, rodina upadá. Vše, co vyprodukujeme a čeho dosáhneme, se obrací v absurdní kumulaci do rukou jedněch a chudobu do rukou druhých.

Tak to je, dnes je ego zjevné jako úplné zlo a ničí všechny naše možnosti hodné lidského potenciálu. Zároveň se s tím nedá nic dělat.

Kdysi jsme byli jedním celkem. Vyšší světlo, síla odevzdání, lásky, která je základní přírodní silou, vytvořila touhu. Tato touha se vyvíjela, a do úrovně jejích vlastností se vzdálila vlastnostem Světla, stala se vědoma své protikladnosti Světlu, neustále se vzdalovala. Tak byly stvořeny evoluční úrovně přání;  jeho vzdálenost v souladu s chybějící ekvivalencí formy vůči Světlu rostla, dokud nebylo přání roztříštěno na velmi malé fragmenty. A tyto fragmenty jsou v zásadě lidé v našem světě.

Části neživé, vegetativní a živé přírody jsou v integrálním vztahu mezi sebou navzájem. Lidé jsou však zcela roztříštění. Každý z nás jsme malý egoista; každý z nás jsme úplným opakem druhého. Všechny typy a formy spojení mezi námi existují jen kvůli tomu, abychom se naplnili a pokud možno, na účet někoho jiného. Máme radost z útlaku druhých, k čemuž v naší povaze dochází nevědomě, podvědomě a dokonce automaticky. Ten, který je rozvinutější je větší egoista, a hledá lepší příležitosti získat pro sebe výhodu na účet někoho jiného a každého.

Toto je obrázek, který postupně mezi sebou, v této generaci, odhalujeme. Lidstvo si to postupně začíná uvědomovat, a výsledkem je příležitost objevit moudrost kabaly. Lidstvo ji nemohlo odkrýt samo o sobě;  k tomu jsou zde zvláštní duše, tzv. části roztříštěného společného přání, roztříštěné nádoby (Kli), které to umí sami vnímat.

Naším duchovním otcem je Adam. Před ním žilo mnoho generací lidí, ale on byl první, který odhalil pravdu, kombinaci dvou sil, síly dávání a síly přijímání, objevil Stvořitele, myšleno sílu dávání coby protikladu naší prvotní vlastnosti.

Není náhodou, že jej pojmenovali “Adamem,” což znamená “Domeh – podobný Stvořiteli.” Víme, že náhody neexistují, jak se zdá, je nepravděpodobné, že jeho rodiče jen tak dostali nápad, ho takto pojmenovat, dokonce ikdyž neznali důvod.

Podle legendy, okolo věku 36-37 let, Adam vnímal Stvořitele, myšleno odhalil vyšší realitu, druhou vlastnost, a s pomocí obou vlastností (přijímání a dávání), začal zkoumat svět. Napsal o tom ve své knize. Tajemný Anděl  (Raziel HaMalach). Tak započal proces, a proto, dokonce ikdyž věříme, že naším duchovním otcem je Abraham, je nemožné na Adama zapomenout.

Abraham však žil v jiné éře, dvacet generací po Adamovi. Tehdy nejenže bylo objeveno ego, ale byl objeven také systém k jeho nápravě. Proto nazýváme Abrahamem duchovním otcem lidstva a je součástí všech náboženství. Dal nám příležitost, mechanismus, který činí reálným rozvinout altruistické vlastnosti uvnitř nás naproti egoistickým vlastnostem a pak, za podpory obou opačných vlastností, možnost se zkoumat a přírodu v nás, abychom rostli a objevili svět.

Metoda nápravy začíná od Abrahama. V dávném Babyloně už se mezi lidmi objevilo ego ve své opravdové formě, a Abraham, coby představitel té generace, vynalezl potřebnou metodu, moudrost kabaly, která se opírala o to, co lidé dosud objevili. Je nezbytné si připomenout, že byl původně jedním z duchovních vůdců Babylonu, a celkově to byl vzdělaný muž té doby. Proto od něj pochází metoda nápravy zvaná „kabala“, od slova „přijetí“ nebo od slova „přenos“ (informací).

Ve skutečnosti je v tom skryto mnoho. Je to náznak mnoha příležitostí, které kabala ukrývá. Na jedné straně je to věda o našem egu, proto se nazývá „věda přijímání“. A na straně druhé je to věda o přenášení, protože se přenáší z generace na generaci, nebo je to věda o spojení, protože svádí lidi dohromady, ty, kteří chtějí odhalit vyšší svět, protože tak mohou učinit pouze ve vztahu mezi sebou.

Proto od dnů Abrahama, lidé, kteří chtějí vnímat vyšší svět, odhalit věčný stav, existovat uvnitř něj, tzn. pozvednout se nad stav zvířecí a odhalit další stav, se spolu sjednocují.

V té době prochází velmi zajímavými změnami.

Kdysi, když jsme byli ještě zárodky, byli jsme jakousi energií, která se postupně transformovala do neživé hmoty. Poté neživá hmota prošla evolucí a transformovala se do hmoty vegetativní a poté do živé a nyní přecházíme od živé k hmotě zvané Adam, lidské hmotě, která se v nás zatím nenachází. Je to úplně jiná úroveň evoluce.

Představte si to, jako když po miliony let hmota procházela změnami od neživé k vegetativní a od vegetativní k živé. A v současnosti musíme udělat zásadní skok během pár let, během jednoho života, zintenzivnit přechod z živé úrovně do úrovně Adama. To je stav, ve kterém jsme nyní.

Celá metoda spočívá ve vědomém spojování poté, co došlo v duchovním světě k roztříštění. Od těch dob, co se objevil náš svět, jako výsledek tohoto roztříštění, počínaje “Big Bangem” a dále, existuje jen proto, abychom se spolu spojili, sjednotili se jako jedna rodina. Tak je to vyjádřeno a slyšeno naším lidským jazykem.

Nevím, zda to odpovídá definici. To je to, o čem kabalisté píší, to je to, o čem psal Baal HaSulam, že my všichni jsme jedna rodina. Musíme porozumět, nakolik se musíme spojit. Naše spojení musí být takové, že se nikdo nebude cítit nepropojený; místo toho budeme cítit mezi sebou vzájemnou inkluzi, a že je celé lidstvo jeden celek.

To je velká náprava, kterou na sobě musíme provést. Na druhé straně je v zásadě snadné toho dosáhnout. Baal HaSulam píše, že nejde o víc, než o jednoduchý psychologický úkol, protože v zásadě vše dělá Světlo, síla dávání, síla lásky, základní přírodní síla, která stvořila ego obzvlášť kvůli tomu, abychom vnímali tuto sílu a začali s ní pracovat, abychom vzrostli na její vyšší úroveň tak, abychom vstoupili do systému Adama, věčného, dokonalého systému, ve kterém ztratíme vztah k našemu zvířecímu stavu, vzrosteme nad něj.

To je to, na co bychom měli aspirovat. V podstatě je snadné toho dosáhnout. Je to psychologický problém;  je toho dosaženo ne mnou osobně, ale prostřednictvím všech dohromady (kolektivem). Musíme tento „menší problém“ vyřešit na naší egoistické, fyzické úrovni. Je na nás to rozřešit. Pokud uspějeme, pak se dostaneme rychle k dalšímu stavu.

Samozřejmě, nemohu přesvědčit sám sebe, že se musím s ostatními spojit. To je nemožné. Nelze to bez pomoci společnosti. Řečeno původními termíny, problém je vyřešen pouze v unii nás všech – kdy každý povzbuzuje všechny ostatní, a každý se navzájem burcujeme, spojujeme se ve vzájemné starosti o všechny a o každého zvlášť. To je integrální.

A naše ego nám pomáhá, neboť nás po celou dobu rozděluje, tlačí každého do boku, „odhání“ nás od ostatních. A tak začneme cítit potřebu, větší a větší nutnost spojení. Ego nás opět odežene, znovu a znovu, dělá to záměrně, jemně, ale ve skutečnosti tomu tak není. Je to tím, že je řízeno tou samou silou Světla, silou odevzdání. Je podružné, a proto nazývané „něco z ničeho.“  Jinými slovy, bylo stvořeno záměrně, uměle, aby nám pomohlo objevit Stvořitele, Světlo, vlastnost dávání, z chybějící existence.

Proto je nezbytné vidět v našem egu „pomoc proti nám.” Ve všech aktivitách, kde to odhalíme, je na nás být šťastní, že ukazuje na naši nedokonalost, která stále existuje, abychom dosáhli nutnosti spojení, objevili vyšší systém.

A když jej objevíme, vidíme, že to jsou opravdu ty vztahy, které se mezi námi snažíme uspořádat. Uvnitř nich objevíme systém světů, deseti Sefirot, které se mezi sebou navzájem ovlivňují. Objevíme to aktivně a ego nás zdánlivě tlačí zezadu, postrkuje a ukazuje, kde stále postrádáme odhalení správného spojení mezi sebou.

Proto musíme k egu přistupovat zdvořile a šťastně, jako k zápornému pomocníkovi, který varuje, postrkuje a popichuje, zvláště na místech, ve kterých spojení chybí. Je na nás milovat tyto prostředky, které nás správně rozvíjí.

Ego nám ukazuje nedokonalosti, ne v běžném životě, ale na místech, kde se k sobě začínáme přibližovat. V běžném životě se ego nachází na zvířecí úrovni. Každý si chce pro sebe něco urvat, podmanit, zabodovat, ukrást, manipulovat, lhát… to vše se nepovažuje za ego, se kterým musíme bojovat. Je nutné upřít naši pozornost na ego, které nám překáží ve spojení. Je naším vůdcem a rádcem. Ukazuje přesně na ty malé nedokonalosti, pracuje s námi každou vteřinou. A my mu za to musíme poděkovat.

Lidé se na mě obrací se stížnostmi na nedostatek síly, přání, zklamání, frustrace atd.

Nejprve, jsou-li to stížnosti ohledně ega zvířecího, pak za takových podmínek mu zkrátka nevěnujeme pozornost. Časem to přejde, zajde, a někam zmizí. Není nutné o tom přemýšlet.

A věnujete-li pozornost pouze spojení, tady pak se vám začíná dostávat zásahů a různých stimulů, chybějící přání a zklamání. To je ego, které je zapotřebí více. To nejenže musí být živeno a rozvíjeno, ale okamžitě musíme vzrůst nad něj a vybudovat s druhými nové vztahy, dokud nedosáhneme úrovně spojení mezi námi, nebo dokud naše pokusy o spojení nás nepřesvědčí, že jsme skutečně bezmocní.

Ale dokonce i tady narazíme na problém. O své bezmocnosti mohu být přesvědčen pouze, pokud jsem ve spojení s přáteli, tj. když budu cítit potřebu vzájemného spojené s přáteli. Probudí mě svým toužením kupředu, k sobě navzájem. Budu cítit, nakolik nejsem jako oni. Budu cítit, že jsem horší než oni. Dokonce ikdyž tomu tak ve skutečnosti nebude, budu však cítit, že jsem níže než oni, že jsem vůči nim níže postavený, ne tak úspěšný, jako oni. Oni mluví tak pěkně, umí být otevření, obejmout se, držet se sebe, okamžitě nalézt ta správná nezbytná slova, a já nic z toho nemám, jsem „nepřístupný“, lhostejný, neproniknutelný, necitlivý.

Když se člověk vyvíjí, vždy o sobě takto smýšlí. A to je velmi dobře. Je jen nutné pochopit, že tak je mu to dáno záměrně a do úrovně jeho postupu se bude vidět více a více méněcenným. Tady je nezbytná podpora skupiny a neustálé připomínání si, že tyto stavy jsou ty nejproduktivnější a nejužitečnější.

Pokud člověk necítí podporu skupiny, pak takové zklamání jej odhodí z cesty a on odejde. Řekne si, že to není pro něj, že to nedokáže, že to nikam nevede, a že žádné vlastnosti dávání nedosáhne…. atd.

Reagujeme s nezájmem a říkáme, že je to ok, že odešel. V prvé řadě mu ale musíme urychleně pomoci se vrátit.

Vlastně je to vážné znamení, že je tu potřeba v rámci skupiny vyvinout sílu, která ho udrží uvnitř tak, že pro něj nebude možné odejít. Skupina musí být břímě, které není možné sundat, jako černá díra nebo supernovy, které díky své vysoké hustotě neumožňují světlu uniknout.

V zásadě člověk odchází ze skupiny, jen když jí oponuje a nechce se účastnit na práci společně s každým, pokud přijde ke skupině náhodně a nakonec zjistí, že to není pro něj, pak se nedá nic dělat, ještě uvnitř nedozrál. Avšak navzdory tomu všemu pro něj musíme zanechat místo, aby se mohl vrátit. A celkově to musí být znamení, že skupina musí přezkoušet sama sebe, jsou rodina, nebo nikoli?

Jak v podstatě budujeme rodinu? A proč právě rodina je naším vzorem?

Vezmeme-li normální rodinu, která dnes nemusí existovat, popíšeme ji jako něco společně sdíleného, uceleného, kde si jsou všichni rovni. Rovnost není jen „podle pravítka“, každá rodina má svou vlastní velikost, děti a rodiče, starší, nemocné, zdravé… rodina vždy rozhoduje, co je pro koho nutné a kolik toho může pro dobro každého udělat. Je jasné, že je to vždy na úkor druhého, ale celkově vzato se snažíme to udělat tak, aby každý dostal možné maximum ze společných rodinných zdrojů.

Takové vztahy musí být také uvnitř skupiny. Spojení, věrnost, zájem a vzájemná láska, společný osud, společné Kli, jsou silnější než uvnitř rodiny, a to řeší všechny problémy. Na takovém základě je možné všechny potíže vyřešit. Pokud začnete z bodu, kdy předpokládáte, že jsme všichni jedna rodina, pak vaše rozhodnutí budou vždy správná, nepokřivená. Ale pokud k problémům v běžném životě přistupujete egoisticky, pak vaše činy a rozhodnutí budou nesprávná.

Jsme jedna rodina. Ve všech záležitostech by z toho skupina měla vycházet, a pak nebude docházet k chybám. Naše rozhodnutí musí být sdílená, kolektivní. Není to jednotlivé rozhodnutí dvou či tří lidí. Dva či tři mohou rozhodnout o problémech, které se týkají technických problémů při práci, při realizaci nějakých akcí. Ale co se týká našeho života, naší sdílené duchovní práce, která se týká každého, my všichni se musíme rozhodnout.

Jak Baal HaSulam píše, “V dnešní době je už celý svět jako jedna rodina.” Napsal to počátkem 20. století, kolem r. 1927. Představte si, že už tenkrát začal svět dozrávat a spojovat se, dokonce ikdyž pak byli lidé rozděleni. Kdo si byl vědom toho, co se odehrávalo v Africe, Jižní Americe či Austrálii? A celkově, jaký způsob mezikontinentálního spojení tehdy existoval? Nebylo to nic zvláštního, ale navzdory tomu, psal o tom, protože uvnitř jsme již dokončili spojení mezi námi, coby rodina, a ve skutečnosti jsme byli schopni dosáhnout naší další úrovně, úrovně Adama.

A dnes už je nám to jasné. A ačkoli vidíme ve světě rozdělení, konflikty a problémy, je nám jasné, že obecně mezi všemi částmi světa je absolutní závislost. Tak se děje přirozenou cestou, podle zákonů evoluce. A tudíž dnes, když studujeme kabalu, už jsme začali mluvit o integrálním vzdělávání lidstva, nejen nás, ale všech.

Baal HaSulam, v článku, “Budování budoucí společnosti”: “Celý svět je jedna rodina. Kabalistické principy ve výsledku musí obklopit celý svět a poskytnout všem stejnou úroveň života.”

Náhodou to je nezbytná podmínka. V souladu s naší zvířecí úrovní je na nás zajistit každému jeho základní potřeby.

„Proces je však postupný. Jakýkoliv národ, ze kterého většina na sebe dokáže přijmout tyto základy, tj. bude vychovávána v duchu odevzdání druhému a bude mít jistý zdroj motivace, okamžitě vstoupí do této mezinárodní společnosti, založené na altruistických principech. Pro všechny lidi, kteří by chtěli vstoupit do rámce takové společnosti, by existoval srovnatelný životní standard. Přebytky bohatých či snaživých národů zlepší životní standardy národů propadajících se či chudých v surovinových materiálech a výrobních prostředcích.”

Zdá se nám, že je to stále daleko, a konkrétně my jsme tomu na hony vzdáleni. Avšak alespoň v posledních sto letech jsme viděli, přes to všechno, že k tomu svět směřuje. Nakonec jsme dosáhli stavu, který nás nejenže přivedl k poznání metody odhalení světa, nového života, nové úrovně, ale také už bychom nadále nemohli existovat na úrovni předešlé.

Více jsme nebyli připraveni v ní existovat normálně, ideologicky, mentálně i duchovně. Cítili jsme, že musíme v životě najít něco jiného. To, co nás k tomu dovedlo, není nedostatek, otroctví, či hrozivé podmínky na zvířecí úrovni, ale chybějící smysl života, nihilismus, prázdnota, tj. touha po něčem vyšším.

To je vlastně od dob Baal HaSulama gigantický skok. Hromada lidí (dneska už to jsou miliony) uvnitř sebe cítí duchovní hlad a nějak se dostanou k moudrosti kabaly každý den, nebo jim je dokonce známá.

A navíc k tomu, další miliony nebo dokonce biliony lidí zažívají nicotnost života jako je tento prostřednictvím globální krize na různých úrovních. Vidíme, že k tomu dochází ve všech národech, všech kulturách, všech civilizacích a všichni hledají. Hledají však na úrovni jejich „zvířete“ (není to myšleno hanlivě, spíše se tím míní klasifikace přání podle úrovní: neživá, vegetativní, živá, a „mluvící“, kde se člověk zabývá svou existencí), jak zařídit svou rodinu a svět kolem sebe tak, aby byl od teď bezpečný pro něj a jeho děti atd. To je v nás vtištěno na úrovni instinktu.

Proto všichni ostatní, i když si to kdysi přáli, začínají chápat, že je to nemožné tak udělat a dosáhnout toho. Už se nechtějí ženit, budovat rodinu… jsou deprimovaní a nenachází k tomu dostatečně dobrý důvod, atd…

Proto vidíme, že přes pokusy se spojit mezi lidmi, princip, “svět je jedna rodina” a “my jsme jedna rodina,” alespoň v národním měřítku, více nefunguje. Dokonce i v rámci rodiny (!) dochází k rozbíjení. Děti už ve věku deseti let sní o tom, jak odejdou z domu svých rodičů a rodiče nejsou připravení žít po celý svůj život spolu, rozvádí se, znovu se berou, atd. koncept „rodiny“ se vytratil.

Destrukci vidíme ve všem, na státní i společenské úrovni. Vše je zničené, včetně přirozeného základu rodiny. A všechny tyto destruktivní fenomény jsou také poznáním zla. Chápeme, že nemůžeme v ničem najít žádné naplnění.

Jediným řešením, jak říkají kabalisté, je vytvořit rodinu jiného druhu, ve které jsme spojení na jiné úrovni a pouze společně můžeme cítit opravdový život.

Existuje pro to výraz, “negace negace.” Baal HaSulam o tom píše, že člověk roste do další úrovně svého vývoje pouze tehdy, když cítí, že přítomnost už není adekvátní. Pak ji za pomocí různých revolucí zničí: společenské, technologické atd. V každém případě udělá průlom, opuštění vývojové úrovně, což by mohlo být dokonce i k nové formě existence.

Proto v dnešní době provádíme tento průlom, který je negací předešlého stavu, který se musí ukázat jako konečný. A další stádium se musí zrodit z této negace.

Tady stojíme před dilematem, jež nám aktuálně kabala vysvětluje. Není to poprvé, kdy procházíme stavy jako tyto, avšak vždy byly vyřešeny vzpourou, krvavými nepokoji, revolucemi, hladomorem, ničením atd. A nyní nám kabala nabízí něco jiného, pokračovat vědomou metodou.

Přechod lidstva z neživé úrovně do lidské úrovně se může udát ne běžnou metodou, kterou jsme přecházeli dříve, během období otroctví, středověku, kapitalismu atd….

Kapitalismus je vrcholem egoistického vývoje, který zakončuje desítky tisíc let, jež kabala rozděluje do čtyř určitých období. Nyní tento vývoj dosáhl svého konce, neboť jsme dosáhli maximálního ega, které nám ukazuje, že se od něj musíme osvobodit. Neuspějeme v jeho přeměně do něčeho nového. Na všech úrovních života, nám nenechá žádnou naději, že bychom uspěli v transformaci ega do nějaké formy. Je to nemožné. Vidíme, že ekonomové, politologové a sociologové se snaží najít nějaké řešení situace, ale v ničem neuspěli. A nyní si to začínají uvědomovat.

Víte, že jsme o tom mluvili před mnoha lety, ale každý se smál. Pak se přestali smát a vyčkávají, očekávaně. A nyní přiznávají, že neexistuje řešení, a že nevědí, co bude. Postupně začínají zaujímat tento náhled.

Pro nás nemá význam, zda o nás ví či nikoli. My zkrátka pozorujeme, že vše postupuje takovým způsobem. Systém běží a jeho evoluce byla předvídatelná už od počátku, před tisíci lety, což je založeno na znalosti systému stvoření. Celkově vzato o tom psal už Abraham ve své Knize stvoření (Sefer Jecira).

A dnes, ať už si toho jsme vědomi či nikoli, svět se transformuje do jedné rodiny, a je na nás být toho příkladem. Doufám, že k tomu bude příležitost.

Nemusíme dělat nic nepřirozeného; naším cílem je vytvořit rodinná spojení, která jsou v zásadě správná. Nemám na mysli rodinné důvěrnosti, ale rozdělení odpovědnosti mezi každého, celkové spojení, které je odvozeno z úplné vzájemné pomoci, z lásky a integrálního spojení, kde každý počítá s každým.

V okamžiku, kdy začneme postupovat k tomuto, shora se nám odhalí neobyčejné možnosti. Budou nás zvát, abychom o této metodě hovořili, budou nás žádat, abychom ji vyučovali. Už se nám dostává znamení od manažerů organizací, kde lidé nejsou schopni udržet mezi sebou kontakt; nemohou tam být normální pracovní vztahy. Najednou se všechno rozpadá. Jako obyvatelé dávného Babylonu, kteří si přestali rozumět, tak také dnes si lidé přestávají navzájem rozumět a nedá se nic dělat.

Není to chyba člověka. Najednou je každý odříznutý od ostatních. Cítím, že se to děje, a stejně tak byznysmeni a různí veřejní činitelé. S někým mluvíte, vysíláte, snažíte se poradit různým strukturám, ale to vše je v tom samém rozpadávajícím se vztahu. A žádným způsobem neuspějete egem, které mezi lidmi vyrostlo jako zeď.

Opakuji, nejsou vinní, neboť ničeho nelze dosáhnout užitím starých metod. Je možné to prolomit pouze „izolováním vrstvy” mezi námi všemi, pouze za pomoci síly Světla, protože jiné cesty není. Lidstvo je ztraceno, a lidé pokračují takovým způsobem v chybách s očima zavřenýma, narážejí do sebe bez porozumění, kde se nachází. Začnete to cítit.

A proto je tu potřeba rodiny, myšleno potřeba vzájemného vnitřního spojení, které nás přirozeně probudí. Jinak jsme ztraceni, neuspějeme v uspokojování dokonce i těch nejzákladnějších potřeb pro existenci a všechno se rozsype. Ztrácíme mezi sebou všechna spojení a najednou uvidíte, jak v různých státech začnou války mezi bratry. Kdo je proti komu? Proč a nač? Existuje milion výmluv!

Existuje skutečně nějaký druh vážného důvodu, aby někdo zabil někoho jiného? Vždycky se najdou tisíce důvodů. Ale budou zabíjet také bezdůvodně. Proč? Kvůli nedostatku jakéhokoli druhu spojení, dokonce i toho nejnegativnějšího.

Když se v rodině vytvoří atmosféra odstupu, můžeme se aspoň hádat, a to bude také konec nitky vzájemného spojení. Nějaký druh spojení existovat musí, určitý druh závislosti, dokonce ikdyž je negativní, na tom nezáleží.

A tady už nezbývá nic, a to povede k válkám, k různým vzplanutím. Jinak byste zkrátka necítili, kde vlastně jste, jako byste viseli v prostoru a to je děsivé. To je to nejhorší, co může být. Jsem v absolutní tmě a nevím kudy kam. Jako malé dítě, které se ztratí ve tmavé místnosti. Je to hrozný stav, a oni nás k němu vedou za pomoci různých prostředků, abychom cítili potřebu pro to, čemu se říká „rodina“.

Tak “rodina” na lidské úrovni je v absolutní závislosti existence uvnitř integrálního systému, kde je každý zcela propojen s druhým a každý cítí celý tento systém právě jako jeho „já“.

To byl důvod prvního rozbití. Když jsme byli na počátku stvořeni jako jedno společné přání, cítili jsme jen naši malou existenci a ne jako na současné úrovni, to absolutně ne. Spíše to bylo na úrovni embrya, jako když jsme jednou byli v lůně naší matky na neživých, vegetativních a živých úrovních, podobných našemu stavu dnes.

Proto kvůli tomu, abychom nabyli spojení, vědomí vyšší úrovně Stvořitele, úrovně Světla, museli nás rozbít s pomocí Světla tak, aby mezi nás mohlo vstoupit, aby vytvořilo síť spojení, která nás vzdálí, ale vytvoří možnost přiblížit se k sobě navzájem do míry našeho přání, vzájemného toužení.

Když se začneme přibližovat, pak odhalíme, ucítíme a porozumíme Světlu v jeho intenzitě bilionkrát více. Vše cítíme jednoduchým Světlem; vše je propojené, pro nás integrální. Cítíme jednu myšlenku, jednu sílu Stvořitele a dostává se nám odpovědi na všechny naše otázky až do další úrovně, kde je ego odhaleno znovu. Pak se objeví další úroveň odloučení. A když člověk vybuduje nová spojení nad tím, cítí větší úroveň Světla, spojení, myšlenky a pocit spolupráce.

Avšak už první úroveň nás přivádí k úrovni věčné existence. Tj. začneme existovat v dimenzi lidské na úrovni Adama. Předtím jsme existovali na úrovni neživé, vegetativní a živé přírody, dokud jsme se nevyvinuli do úrovně dnešní. A tak ji pozvedáme na úroveň lidskou a pak je předchozí úroveň zakončena.

Rozumějme, že současná změna, kterou si procházíme, je natolik závažná a extrémní, že nic takového nikdy nebylo. Bylo mnohem jednodušší přejít z přirozené úrovně neživé k vegetativní a poté k živé, než dnes přejít od živé k lidské. Neboť dnešní změna závisí na předchozím přání z naší strany, je na nás zavázat Světlo k tomu, aby nás změnilo. V opačném případě z toho nic nevzejde.

A tak nás Světlo změní v jeden celek. Vrátíme se zpět k jednomu ucelenému přání, které bylo stvořeno už od začátku. Bylo rozbito na kousky kvůli našemu egu a nyní spojujeme přání tím, že ego odstraňujeme. Když se navrátíme k jednomu přání, začneme vnímat naši vnější úroveň, kde řekněme, že jsme byli vytvořeni jako ekvivalent Stvořiteli. Tak je další úroveň nazvána“Adamem – člověkem,” což znamená být podobný (Domeh) Stvořiteli.

Proto jsme jedna rodina. Nejsou to jen pěkná slova; je to nucená potřeba, cíl, hlas přírody k celému lidstvu. A v tomto případě jsme vůdci my.

A celý zbytek lidstva se musí také vědomě dožadovat dosažení úrovně „jedné rodiny,“ dokonce i když to postrádá posun směrem dopředu. Shromáždili jsme se, protože chceme postoupit, a oni jsou donuceni postupovat zezadu. Nevědí však, kam postoupit, protože nemají cíl. Pokud na vás působí jediná síla, můžete před ní pouze prchat. Když do vás strčí a vy před ní prcháte podél té samé stopy, tak do vás strčí z jiné strany a vy prcháte podle jiné stopy. To je důvod, proč se bude lidstvo stále ubírat různými směry, bude postrádat organizaci, porozumění tomu, co se s nimi všemi děje.

A v tomto místě je nám uložena povinnost, povědět o metodě naší nápravy naší přirozenosti všem, kteří nemají sílu ji změnit. Protože rozumějme, nemůžeme jim o tom povědět ve stejné formě, jako čteme v našich zdrojových textech. Není to třeba, protože si budou myslet, že jsme mystici. Postrádají sebemenší pocit, který my máme; nemají žádnou aspiraci kupředu, přitažlivost či touhu. Jsou poháněni zezadu pouze negativní silou, a my jsme přitahováni pouze silou pozitivní.

Když se s nimi ale začneme spojovat, získáme od nich také tuto negativní sílu, která pohání zezadu. Jinými slovy, jejich přání, jejich potřeby, jejich očekávání a toužení opustit tyto lidské poměry, ke kterým jsme lhostejní, ty se stanou našimi a budou nás také postrkovat zezadu. Začneme se o ně zajímat, jako o naše děti, a pak budeme mít další, opravdovou, motivaci. Dnes tomu tak není, přitahují nás vpřed, a dokonce i když postupujeme jen maličko, je to také dobré. A to je všechno… ale není to dost.

V první řadě je to na nás pochopit, že stav lidstva je určen pro nás, pro ty, kteří jdou vpřed, dívajíc se kupředu. Jsme pionýři a proto je na nás se věnovat integrálnímu vzdělávání. Začneme dostávat přání od ostatních lidí, jejich aspirace a požadavky, a postupně se stanou našimi a my vůči nim nemůžeme zůstat neteční.

Účastí na integrálním vzdělávání se skupina změní, získá dodatečné popostrčení vpřed. A pak se skutečně začne tvořit rodina. Jsme spojení, abychom se o někoho starali, vzdělali, zajímali se o někoho a to je velmi důležité. Nejprve pro nás. A vedle toho, jsme-li skutečně jedna rodina, pak je i celý svět postaven tímto způsobem, jako jeden systém. Takže, jak uspějeme v dosažení další úrovně, pokud to nevytvoříme všichni společně?

Kvůli tomu, každý z nás utváří novou vědu, zvláštní kapitolu v moudrosti kabaly. Vysvětluje lidem, jako malým dětem, jak se mezi sebou spojit do jednoho celku, nikoli prostřednictvím kabalistických konceptů, ale v podstatě říkáme to samé….

A tak, celý svět je jedna rodina a odpovědnost byla přenesena na nás, abychom svět přivedli do tohoto stavu, a jeho prostřednictvím do další úrovně existence, úrovně Adama – člověka. To nám bylo svěřeno a my se pokusíme to realizovat.

[110190]

Z kongresu v Krasnoyarsku, den první, 1. Lekce 14.06.2013