Odpověď: Odkud máte myšlenky jako tyto? Vidíte, předtím vás tak jako nyní neobtěžovaly. To vypovídá o tom, že se dostatečně nekoncentrujete na cíl. A pokud je vaše prostředí ok, pak něco není dobře s Vámi.

Toto je vaše diagnóza: nedostatek spojení s prostředím. Kdyby bylo spojení s nimi silné, zajisté by se ve vás takové vnější myšlenky neobjevovaly.

Ve chvíli, kdy jsem našel svého učitele, Rabaše (hledal jsem učitele dlouho, měl jsem před ním několik učitelů) snažil jsem se k němu úplně přilnout; takovým způsobem jsem za sebou spálil všechny mosty.

Otázka: Jak v sobě mohu vzbudit takovou důležitost? Nevím, co mám dělat, co se sebou.

Odpověď: Ve chvílích, kdy Vám dají velké přání, je nezbytné si to uvědomit tak, že už nebudete mít možnost couvnout. Víte, potom vám dají tak velké překážky a vy je budete muset překonat. A když spálím předchozí most za sebou, předchozí úroveň, nemám se kam stáhnout. A dají mi ohromné překážky! A já nemám kam uniknout! To je moc důležité. V případě, kdy si nejsme vědomi, že nám stále zůstává úniková cesta: „Není to tak zlé,“ „později,“ „necítím se moc dobře,“ se začneme litovat. Tak v nás mluví opovrženíhodná  sebeláska.

Máte skupinu, studium, práci, šíření, a všechno. Musíte však k tomu připojit sebe! V opačném případě budete couvat pokaždé, a turbulence vám nedovolí se pohnout vpřed. Skupina musí prověřit všechny své přátele a takovým způsobem je ovlivnit, že se uvnitř budou více přizpůsobovat. To je náš problém.

Na jedné straně chceme, aby byla skupina co největší, aby každý mohl přijít bez podmínek. Jaký je v tom rozdíl, přijde-li člověk na lekci dvakrát za týden, nebo sedm dní v týdnu? Jaký je rozdíl v tom, kdy se vážně učí, nebo poslouchá na půl ucha? Zkrátka na nic víc není připraven! Kolik lidí se stalo vědci? Všichni ostatní školu opustili! Což v principu znamená, že ke vstupu do skupiny není zapotřebí striktních omezení. Všichni, kteří chtějí, by měli přijít! Zvláště v dnešní době, když tolik mluvíme o integrálním vzdělávání!

Na straně druhé, musíme upevnit spojení mezi námi, jak nejvíce je možné, a držet při sobě. Když se však podíváme na ty, kteří chodí jednou za týden; já sám budu takový.

A zde opět nacházíme rozpor, který je naší cestě typický a my neustále nemůžeme najít střední cestu. Pokud vás v tomto ohledu něco dobrého napadne, rád bych si to poslechl.

[114290]

Z kongresu v Petrohradu „Den třetí“, 14/07/2013, 5.lekce