Co se týče významu přátel ve skupině, a jak je ocenit, tedy s jakou důležitostí by si měl každý vážit svého přítele? Zdravý rozum říká, že pokud někdo bere svého přítele jako by byl na nižší úrovni než je on sám, pak ho bude chtít naučit, jak se chovat ctnostněji, než (by se choval) podle vlastností jaké má. Proto, nemůže být jeho přítelem, může jej brát jako studenta, ale ne jako přítele.

A pokud člověk vidí svého přítele, jako by byl na vyšší úrovni než je jeho vlastní, a vidí, že od něj může získat dobré vlastnosti, pak ho může přijmout jako učitele, ale nikoli jako přítele.

To znamená, že právě když člověk vidí svého přítele na stejné úrovni jako je ta jeho, může druhého přijmout jako přítele a spojit se s ním. Je tomu tak proto, protože (slovo) přítel znamená, že jsou oba ve stejném stavu. Toto říká zdravý rozum. Jinými slovy, mají stejné názory, a tak se rozhodnou spojit. Potom oba pracují vstříc cíli, kterého se snaží dosáhnout.

Je to stejné, jako když dva stejně smýšlející přátelé, dělají společně nějaký obchod, aby jim tento obchod vynesl zisk. V tomto stavu cítí, že mají stejné pravomoci. Ale kdyby jeden z nich cítil, že je schopnější než ten druhý, nebude ho chtít přijmout jako rovnocenného partnera. Místo toho by chtěli vytvořit proporcionální partnerství podle síly a vlastností, v nichž je jeden nad druhým. V takovém stavu je partnerství třiceti tří nebo dvaceti pěti procentní, ale nemůže být řečeno, že jsou si v obchodě rovni.

Avšak v lásce přátel, kde se přátelé spojují, aby mezi sebou vytvořili jednotu, to výslovně znamená, že jsou si rovni. Toto se nazývá „jednotou.“ Když například společně podnikají a říkají, že zisky nebudou rozděleny rovnoměrně, nazývá se to „jednotou“? Je zřejmé, že společné podnikání přátel by mělo být takové, že mezi nimi budou rovnoměrně rozděleny všechny zisky a majetek, které láska k přátelům vynese. Neměli by si navzájem nic schovávat nebo skrývat, ale vše bude s láskou, přátelstvím, pravdivostí a mírem.

V eseji „Řeč k dokončení Zoharu“ je psáno: „Míra velikosti s sebou přináší dvě podmínky: 1) podle míry jejich velikostí jim vždy naslouchat a přijímat uznání společnosti, 2) prostředí by mělo být veliké, jako je psáno: ‚V množství lidu spočívá důstojnost krále.'“

Chcete-li přijmout první podmínku, každý student musí cítit, že je nejmenší mezi všemi přáteli, pak bude moci od každého přijímat uznání velikosti. Je to proto, že větší nemůže přijímat od menšího, tím méně být přesvědčen o jeho slovech. Pouze na menšího dělá dojem uznání většího.

A druhou podmínkou je, aby každý student chválil přednosti každého přítele, jako by ten byl největší v generaci. Potom ho prostředí bude ovlivňovat tak, jak by velké prostředí mělo, protože kvalita je důležitější než kvantita.

Z toho vyplývá, že si navzájem pomáhají v oblasti lásky přátel, což znamená, že je dostatečné, aby každý bral svého přítele, jako by ten byl na stejné úrovni, jako je on. Ale protože by se všichni měli od svých přátel učit, je zde otázka učitele a žáka. Z tohoto důvodu, by měl svého přítele brát jako většího, než je on sám.

Ale jak může považovat přítele za většího, než je on sám, když vidí, že jeho vlastní přednosti jsou větší než přednosti jeho přítele, že je nadanější a má lepší vrozené kvality? Existují dva způsoby, jak tomu porozumět:

1. způsob – Použít víru nad rozumem: jakmile si ho vybral za přítele, oceňuje ho nad rozumem.

2. způsob – A toto je přirozenější – v (mezích) rozumu. Pokud se rozhodl přijmout druhého za přítele, a pracuje na sobě, aby ho miloval, potom je s láskou přirozené vidět jen dobré věci. A i když jsou v jeho příteli špatné věci, nemůže je vidět, jelikož je psáno: „láska pokrývá všechny hříchy. „

Můžeme vidět, že člověk vidí chyby v dětech svých sousedů, ale ne v jeho vlastních dětech. A když se někdo zmíní o nějakých chybách jeho dětí, hned začne příteli odporovat a poukazovat na přednosti svých dětí.

A otázkou je, co z toho je pravda? Koneckonců, jeho děti mají přednosti, a tudíž je rozčílen, když o jeho dětech mluví jiní. Věc se má tak, jak jsem slyšel od svého otce: Opravdu má každý člověk své přednosti a nedostatky. Jak soused, tak otec říkají pravdu. Avšak soused nezachází s dětmi druhého, jako s nimi zachází jejich otec, protože k dětem necítí stejnou lásku, jakou cítí otec.

Když proto uvažuje nad dětmi druhého, vidí jen chyby těchto dětí, protože mu to dává větší potěšení. Je to proto, protože může ukázat, že je ctnostnější než ty druhý, protože jeho vlastní děti jsou lepší. Z tohoto důvodu vidí jen chyby druhých. Co vidí, je pravda, ale vidí pouze věci, které ho těší.

Ale otec také vidí jen pravdu, avšak hledí si jen dobrých věcí, které jeho děti mají. Nevidí chyby svých dětí, protože mu to nedává žádné potěšení. Proto o tom, co vidí ve svých dětech, říká pravdu. A protože si hledí jen věcí, které ho mohou potěšit, vidí pouze ctnosti.

Ukazuje se, že pokud člověk k přátelům cítí lásku, je v lásce zákonem to, že chcete vidět přednosti přátel, a ne jejich chyby. Proto, když ve svém příteli člověk vidí nějakou chybu, není to znamením toho, že je vinen jeho přítel, ale že je chyba v něm; což znamená, že protože on pochybil v lásce přátel, vidí chyby ve svém příteli.

Proto by se teď neměl starat o nápravu svého přítele. Spíše potřebuje nápravu on sám. Ze všeho výše uvedeného plyne, že by se neměl starat o nápravu nedostatků, které ve svém příteli vidí, ale on sám potřebuje napravit chybu, kterou udělal v lásce přátel. A když se sám napraví, bude vidět pouze přednosti svého přítele, a ne jeho chyby.

Filed under: Z ranní lekce | Add Comment →