Daily Archives: 20. 6. 2013

Modlitba společnosti

Je řečeno v Zoharu: „Já se nacházím mezi svým národem“. Co to znamená? Odpověď je: „V době, kdy se soudí svět, neoddělí se člověk od společnosti, protože ti o kterých je známo, že se oddělili, nehledě na to, že jsou to spravedliví, odsoudí se jako první. A proto se nesmí člověk nikdy oddělit od společnosti, protože milost Stvořitele je stále na celém lidstvu dohromady. A proto je řečeno: „, Já se nacházím mezi svým národem a nechci se od něj oddělit“.

Zákon působící na svět – je přání dostávat, egoizmus a s takovou přirozeností se narodilo každé stvoření, což je důsledkem přání Stvořitele se potěšit svým stvořením. Jelikož stvoření mělo přání mít podobné vlastnosti se Stvořitelem, aby necítilo hanbu, byl vytvořen zákon, zakazující používat přání dostávat pro sebe potěšení a pouze za podmínky, že se najde síla přidat k dostávání altruistický záměr – „pro odevzdání“. A pouze tedy mu je dovoleno používat přání dostávat.

A odsuď pochází vysvětlení: v době, kdy zákon řídí světem a celý svět je ponořen do vlastního egoizmu, tma se šíří ve světě, a není místo, kam by světlo – potěšení    proklouzlo ke stvořením, vždyť příčinou je  odlišnost vlastností světla a stvoření, dostávajících toto světlo – potěšení. A na tuto odlišnost vlastnosti se vztahuje zákon, v souladu se kterým se potěšení nedá pocítit v egoistických přáních.

A proto, když se člověk probudí a přeje si, aby ho Stvořitel přiblížil – dal altruistická přání – kelim, – tomu se říká „přibližování“. A člověk žádá Stvořitele o pomoc. Ale je známo, že pomoc pocházející od Stvořitele se nazývá „Vyšší světlo“ a je definováno jménem „Duše“. Je napsáno v Zoharu, že pomoc poskytnutá ze shora je v tom, že stvoření obdrží novou „čistou duši“.

Když člověk přichází s prosbou ke Stvořiteli, aby ho přiblížil k Sobě, zdá se mu, že je takový pouze sám, tj. si myslí, že Stvořitel musí přiblížit pouze jeho samotného. Ale proč si myslí, že ostatní můžou zůstat ve svém nynějším stavu a pouze s ním Stvořitel musí jednat jinak? Je to proto, že se člověku zdá, že má dobré vlastnosti, které nemají ostatní. A protože tyto lidi jsou odděleni od společnosti tou myslí, že si zaslouží přiblížit se ke Stvořiteli více, než někdo jiný, uznávající sebe za spravedlivé, soudí se jako první, protože soud, tj. egoizmus na něj působí ve větší míře, než na ostatní společnost. A oni se stávají ještě více rozmazlenými ze strany vlastního egoizmu.

Stává se to s člověkem, pokud si myslí, že mu musí patřit více, než ostatním lidem. Stačí jim to, co mají teď, ale vzhledem k sobě si myslí, žen si zaslouží více než ostatní. Taková myšlenka je vlastnost skutečného egoizmu, úplného sebe potěšení. Pozorujeme, že egoizmus takového člověka se začal rozvíjet více, než u ostatních.

Z tohoto pochází, že celou dobu člověk jedná pro sebe potěšení. Ale z vlastního pohledu je spravedlivý, vždyť si přeje jednat jako odevzdávající a sobě povídá, že jeho prosbou ke Stvořiteli je, aby ho přiblížil – je to tvář spravedlivého, protože žádá po Stvořiteli síly pro plnění Tóry a přikázání kvůli Němu, a jaký je v tom nedostatek, vždyť si přeje sloužit Králi.

A tímto se dá vysvětlit řečené v Zoharu, kde se dává rada pro lidi, kteří mají požadavek, pocházející zevnitř, a kteří se nedokážou smířit se svým postavením. A nevidí žádný postup v duchovní práci, a věří v napsané v (Dvarim 30; 20) „Miluj Stvořitele, plň Jeho vůli a spoj se s Ním, vždyť On je tvůj život a dlouhověkost tvoje….“. Ale vidí, že jim chybí láska a spojení se Stvořitelem, necítí život v Tóře a nedokážou použít tyto rady pro sebe, aby dosáhli zjevných pocitů toho, co je řečeno v Tóře.

A rada je v tom, žádat pro celou společnost právě to, co cítí, že chybí jemu, a není možné teda pro něho říct, že se odděluje od společnosti, a myslí si, že mu musí patřit více, než mají všichni. Je řečeno: “ Já se nacházím mezi svým národem „. A žádám za celou společnost, protože chci přijít ke stavu, kdy se starám nikoliv o sebe, ale pro poskytnutí radosti Stvořiteli. A teda pro mě není důležité, jestli tato radost pro Stvořitele pochází ode mě nebo to samé On může dostat od ostatních.

Tohle znamená, že člověk žádá po Stvořiteli, aby mu dal uvědomit si to, čemu se říká „pro Stvořitele“, tj, že si je jist a nepodvádí sám sebe, že si přeje odevzdávat Stvořiteli. Vždyť může být, že ve skutečnosti si myslí o vlastní výhodě, aby pocítil potěšení a požitek.

Proto žádá za celou společnost. Vždyť pokud je několik lidi kteří můžou dosáhnout Cíle stvoření – spojit se se Stvořitelem, tímto Stvořiteli udělají větší radost, než by pouze jeden dosáhnul tohoto Cíle. A proto odmítá sám sebe a přeje si, aby jim Stvořitel pomohl, protože oni dávají Stvořiteli větší potěšení, než může být od jeho osobní práce. A proto žádá za celou společnost, aby Stvořitel pomohl celé společnosti, a jemu dal pocit uspokojení z toho, že může dávat Stvořiteli, aby Jemu udělal radost.

Takhle musí po každé pocházet prosba, od samotného člověka, a pomoc ze strany Stvořitele dostávají jiní, ti, o kterých Stvořitel ví, že jim z toho bude více užitku.

Takže pokud má síly prosit toto, zajisté bude mít skutečnou kontrolu, jestli souhlasí s touto prosbou. Ale pokud ví, že jsou to pouze prázdná slova, co pak může podniknout v té době, když vidí, že tělo nesouhlasí s takovou prosbou, aby dostalo skutečně plnou sílu odevzdání, bez přimíchání vlastností dostávat.

 

O VÝZNAMU PŘÁTEL

Co se týče významu přátel ve skupině, a jak je ocenit, tedy s jakou důležitostí by si měl každý vážit svého přítele? Zdravý rozum říká, že pokud někdo bere svého přítele jako by byl na nižší úrovni než je on sám, pak ho bude chtít naučit, jak se chovat ctnostněji, než (by se choval) podle vlastností jaké má. Proto, nemůže být jeho přítelem, může jej brát jako studenta, ale ne jako přítele.

A pokud člověk vidí svého přítele, jako by byl na vyšší úrovni než je jeho vlastní, a vidí, že od něj může získat dobré vlastnosti, pak ho může přijmout jako učitele, ale nikoli jako přítele.

To znamená, že právě když člověk vidí svého přítele na stejné úrovni jako je ta jeho, může druhého přijmout jako přítele a spojit se s ním. Je tomu tak proto, protože (slovo) přítel znamená, že jsou oba ve stejném stavu. Toto říká zdravý rozum. Jinými slovy, mají stejné názory, a tak se rozhodnou spojit. Potom oba pracují vstříc cíli, kterého se snaží dosáhnout.

Je to stejné, jako když dva stejně smýšlející přátelé, dělají společně nějaký obchod, aby jim tento obchod vynesl zisk. V tomto stavu cítí, že mají stejné pravomoci. Ale kdyby jeden z nich cítil, že je schopnější než ten druhý, nebude ho chtít přijmout jako rovnocenného partnera. Místo toho by chtěli vytvořit proporcionální partnerství podle síly a vlastností, v nichž je jeden nad druhým. V takovém stavu je partnerství třiceti tří nebo dvaceti pěti procentní, ale nemůže být řečeno, že jsou si v obchodě rovni.

Avšak v lásce přátel, kde se přátelé spojují, aby mezi sebou vytvořili jednotu, to výslovně znamená, že jsou si rovni. Toto se nazývá „jednotou.“ Když například společně podnikají a říkají, že zisky nebudou rozděleny rovnoměrně, nazývá se to „jednotou“? Je zřejmé, že společné podnikání přátel by mělo být takové, že mezi nimi budou rovnoměrně rozděleny všechny zisky a majetek, které láska k přátelům vynese. Neměli by si navzájem nic schovávat nebo skrývat, ale vše bude s láskou, přátelstvím, pravdivostí a mírem.

V eseji „Řeč k dokončení Zoharu“ je psáno: „Míra velikosti s sebou přináší dvě podmínky: 1) podle míry jejich velikostí jim vždy naslouchat a přijímat uznání společnosti, 2) prostředí by mělo být veliké, jako je psáno: ‚V množství lidu spočívá důstojnost krále.'“

Chcete-li přijmout první podmínku, každý student musí cítit, že je nejmenší mezi všemi přáteli, pak bude moci od každého přijímat uznání velikosti. Je to proto, že větší nemůže přijímat od menšího, tím méně být přesvědčen o jeho slovech. Pouze na menšího dělá dojem uznání většího.

A druhou podmínkou je, aby každý student chválil přednosti každého přítele, jako by ten byl největší v generaci. Potom ho prostředí bude ovlivňovat tak, jak by velké prostředí mělo, protože kvalita je důležitější než kvantita.

Z toho vyplývá, že si navzájem pomáhají v oblasti lásky přátel, což znamená, že je dostatečné, aby každý bral svého přítele, jako by ten byl na stejné úrovni, jako je on. Ale protože by se všichni měli od svých přátel učit, je zde otázka učitele a žáka. Z tohoto důvodu, by měl svého přítele brát jako většího, než je on sám.

Ale jak může považovat přítele za většího, než je on sám, když vidí, že jeho vlastní přednosti jsou větší než přednosti jeho přítele, že je nadanější a má lepší vrozené kvality? Existují dva způsoby, jak tomu porozumět:

1. způsob – Použít víru nad rozumem: jakmile si ho vybral za přítele, oceňuje ho nad rozumem.

2. způsob – A toto je přirozenější – v (mezích) rozumu. Pokud se rozhodl přijmout druhého za přítele, a pracuje na sobě, aby ho miloval, potom je s láskou přirozené vidět jen dobré věci. A i když jsou v jeho příteli špatné věci, nemůže je vidět, jelikož je psáno: „láska pokrývá všechny hříchy. „

Můžeme vidět, že člověk vidí chyby v dětech svých sousedů, ale ne v jeho vlastních dětech. A když se někdo zmíní o nějakých chybách jeho dětí, hned začne příteli odporovat a poukazovat na přednosti svých dětí.

A otázkou je, co z toho je pravda? Koneckonců, jeho děti mají přednosti, a tudíž je rozčílen, když o jeho dětech mluví jiní. Věc se má tak, jak jsem slyšel od svého otce: Opravdu má každý člověk své přednosti a nedostatky. Jak soused, tak otec říkají pravdu. Avšak soused nezachází s dětmi druhého, jako s nimi zachází jejich otec, protože k dětem necítí stejnou lásku, jakou cítí otec.

Když proto uvažuje nad dětmi druhého, vidí jen chyby těchto dětí, protože mu to dává větší potěšení. Je to proto, protože může ukázat, že je ctnostnější než ty druhý, protože jeho vlastní děti jsou lepší. Z tohoto důvodu vidí jen chyby druhých. Co vidí, je pravda, ale vidí pouze věci, které ho těší.

Ale otec také vidí jen pravdu, avšak hledí si jen dobrých věcí, které jeho děti mají. Nevidí chyby svých dětí, protože mu to nedává žádné potěšení. Proto o tom, co vidí ve svých dětech, říká pravdu. A protože si hledí jen věcí, které ho mohou potěšit, vidí pouze ctnosti.

Ukazuje se, že pokud člověk k přátelům cítí lásku, je v lásce zákonem to, že chcete vidět přednosti přátel, a ne jejich chyby. Proto, když ve svém příteli člověk vidí nějakou chybu, není to znamením toho, že je vinen jeho přítel, ale že je chyba v něm; což znamená, že protože on pochybil v lásce přátel, vidí chyby ve svém příteli.

Proto by se teď neměl starat o nápravu svého přítele. Spíše potřebuje nápravu on sám. Ze všeho výše uvedeného plyne, že by se neměl starat o nápravu nedostatků, které ve svém příteli vidí, ale on sám potřebuje napravit chybu, kterou udělal v lásce přátel. A když se sám napraví, bude vidět pouze přednosti svého přítele, a ne jeho chyby.