Člověk se neustále anuluje, neustále plní vůli Stvořitele, neustále „posílá sám sebe v prázdnotu“ na vrcholu přání, které v něm roste. 

Na začátku se anuluji nad malým přáním neživé úrovně, a pak jsem jako v matčině lůně, v „devítiměsíčním spánku.“ Poté se ve mně probudí skupina přání, které patří k vegetativní úrovni, a vůči nim se opět musím anulovat. 

Nicméně k tomu, abych se mohl anulovat, mohl ze sebe udělat nic, musím se do toho zapojit. Prostřednictvím činů opačných Stvořiteli vytvářím to, co se nazývá „pomoc proti Němu“ a tím se anuluji, že Mu dávám.

Na závěr nezavrhuji nic. Všechna přání jsou využita, jak je řečeno: „Vše je přidáno na celkový účet.“  Žádám jen o to, se anulovat, čehož dosáhnu pouze svým porozuměním a cítěním sebe a všech, celého světa. Právě to mi dovolí přilnout ke Stvořiteli. 

Otázka: Mohu říci, že sebe-anulování je láskou?

Odpověď: Láska není projevem sebe-anulování, ale velikosti, to když použiji všechny své vlastnosti k dávání, k odevzdání. Láska znamená, že odevzdávám, ustanovím spojení a celkově jsem aktivní. 

Sebe-anulování je kvalitou zárodku nebo dítěte, a ne vyjádřením lásky.

[82687]
Ze 4. části denní lekce kabaly 11/7/2012, „Úvod ke knize Zohar“