Sešli jsme se, abychom založili základ skupiny pro ty, kteří mají zájem studovat zákony přírody a následovat je. Náš rozvoj se podobá cestě, která nám dovoluje pozvedat se od nevědomého rozvoje, pod nátlakem sil přírody na „živočišné“ úrovni a dosáhnout vědomého rozvoje, odpovídající úrovni „člověk“. Rozdíl mezi úrovní „živočišného“ rozvoje a rozvoje na úrovni „člověk“ je v pochopení procesu našeho přirozeného rozvoje a v jeho vědomé realizaci.

Úroveň „člověk“ spočívá v tom, že namísto toho, abychom postupovali ve svém rozvoji nucenými sílami přírody, člověk studuje zákony rozvoje přírody a následuje je vědomě. Tímto vyhrává dvojnásobně: postupuje v souladu se svým přáním a rychle, bez pocitů úderů a s radostí přijímá všechny změny v sobě. Proniká do zákonů přírody a stává se pánem svého osudu.

Je třeba uvědomit si, že příčina všech našich utrpení spočívá v nepochopení zákonů přírody, týkajících se vztahů člověka a společnosti. Studujeme a jsme schopni pochopit přírodu na její neživé, rostlinné a živočišné úrovni, ale proto, že na úrovni člověk se nacházíme my sami, tak tato úroveň, tj. postoj přírody k nám pochopit nemůžeme. Můžeme studovat pouze to, co je pod naší úrovní.

Samotná příroda je integrální, nedělená a postupně rozvíjí všechny své části, včetně nás, do stejného stavu. Do naší doby jsme se rozvíjeli jednoduchým egoistickým způsobem, instinktivně jsme plnili rozkazy přírody. Ale v poslední době, ukončujeme etapu našeho egoistického rozvoje a nadále jsme jak individuálně, tak i společně povinni stát se podobnými integrální přírodě. Úkolem našeho přirozeného rozvoje je poznat podstatu přírody, její program a cíl.

Studiem zákonu integrálních analogových systémů, začínáme rozumět tomu, co znamená naše úplné spojení ve společnosti, ve vzájemném odevzdání a lásce. Plně chápeme, že je to zcela protikladné našemu egoismu – přírodě, ve které jsme stvořeni. Přejeme si pouze naplňovat své osobní přání. Právě tímto jsme protikladní úrovni vzájemného spojení, ke kterému podle úmyslu přírody musíme přijít.

Ale právě díky spojení, navzdory egoistickým přáním každého, budujeme svými činy vzájemného odevzdání mezi námi, model, podobný přírodě, její vlastnosti odevzdávat, a naplňujeme svou část. Svými úsilími ve vzájemném odevzdání a lásce, předbíháme působení na nás, přísných donucujících (stimulujících) sil rozvoje a z vlastní vůle postupujeme k cíli – celkové integrálnosti a podobnosti přírodě.

Musíme být hrdí, že se rozvíjíme vědomě, neprcháme od úderů, jako zvířata, ale chápeme sílu, která nás řídí. Pozvedá nás to na nejvyšší úroveň přírody, k jejímu úplnému odhalení a našemu naplnění její vyšší silou a blahem.

I když jsme ještě nedosáhli cíle, přejeme si ho. A právě tohle pro nás musí být důležité, přes to, že se nacházíme zatím na začátku cesty, máme naději přijít k tomuto vznešenému cíli.

Na základě článku Rabaše „Cíl skupiny – 1„, 1984, článek 1, část 1