Všechny zákony naší existence, ke všemu, co se děje během tisíců různých situací, dochází za účelem dosažení podobnosti přírodě, postupný proces, který člověka vede k cíli řetězcem příčin a důsledků. Není ničeho více než toho, protože od samého počátku, vše začalo z vyššího rozhodnutí, že přání dostávat potěšení musí dosáhnout formy dávání „z absence“.

Pokud se donutíte odpovídat tomuto zákonu, znamená to, že skončíte v tom nejlepším možném stavu. A do míry, do jaké mu neodpovídáte, budete trpět podle úrovně svého vývoje. Člověk, který není příliš rozvinutý, příliš netrpí. Avšak když se rozvíjí, aniž by dodržoval zákon souladu vlastností podle jeho úrovně, jeho trápení se zvětší. Příroda nás podle toho trestá jako soudce, který vidí vše.

Příroda je ten samý Stvořitel, ten samý zákon ekvivalence, který před námi stojí. Není žádný jiný Stvořitel, vyšší přání či plán. To vše se již nachází ve vlastním bodu stvoření, kde bylo učiněno rozhodnutí, a od té doby je plněno. Je to jako když dvě hlavní protikladné síly, dávání a dostávání, natáhly pružinu, a ta se začíná stahovat a přitahuje je k sobě blíže.

Ke změně dochází, protože člověk sám se mění a začíná svět vidět jinak. Vždyť ve skutečnosti žijeme ve světě nekonečna. Ale tam je to zákon přírody, kde do míry, do jaké odpovídám tomuto přírodnímu zákonu, do té míry vše vidím jako mnohem dokonalejší, protože já sám jsem dokonalejší. Celá podstata je odhalena uvnitř mě a nikde jinde. Není možné udělat krok vpřed k rovnováze, spojení a podobnosti vlastností a cítit se uvnitř špatně. To se nestane!

Pokud však neudělám tento krok vpřed, zatímco mechanismus stále funguje, pružina se bude dál stahovat a metr se posune o další bod. Tak bude má prodleva narůstat a budu se přirozeně cítit hůř. Neexistují zadní vrátka, je to neměnný zákon. Když se přiblížíte k jeho pozorování, získáte více, a dále od něj, více tratíte.

Proč dělám dobré kroky a cítím se hůř? Budu se uvnitř cítit hůř pouze z myšlenky, že nedávám dost, že jsem dosud nedosáhl většího spojení. Tomu se říká soužení lásky. V tomto smyslu skutečně budeme nadále trpět více: čím více se vyvíjíme, tím větší dokonalost budeme cítit a o to více budeme cítit nedostatek dokonalosti. Jako vědec, který hledá ztracenou mikročástici a není schopen si odpočinout, dokud nevyřeší nesrovnalost, kterou má za to, že by mohla být světový problém, zatímco v tu samou chvíli jiný člověk žije v míru bez jakéhokoli zájmu o její existenci. Každý člověk vnímá podle jeho úrovně.  

To je důvodem, proč postupem ucítíme dobré změny v obojím, materiálním světě i každém jiném aspektu. Nepotřebujeme cítit zlo, protože příroda nemá potřebu postrkovat nás prostřednictvím utrpení. Pouze cítíme: „Proč už jsem nedosáhl většího spojení,“ soužení z lásky, které nás pohání vpřed! Je to vnitřní utrpení, které přichází ve stejnou chvíli jako  pocit správného vývoje – Světla.

[54600]
Z denní lekce kabaly 2/9/2011, Rabašovy články

Filed under: Duchovno | Add Comment →