Otázka: Jak Světlo vyřeší problémy sedmi miliard lidí na zemi, pokud má každý člověk své vlastní problémy a úroveň rozvoje? Žijeme v ohromném systému. Je skutečně možné, že každý detail v něm bude odpovídat?

Odpověď: Představte si důlek v zemi, který naplníte vodou. Stejně tak je každý detail, element, výčnělek a důlek na světě naplněn Světlem podle svých vlastností. 

Světlo nedělá s touhou žádné kalkulace. Jednoduše naplňuje a září pro ni, probouzí se uvnitř ní. A podle toho přání cítí, jak blízko či jak vzdáleno je od Světla v určitých detailech vnímání. 

Například Světlo, které dostávám, vzrostlo o 10 wattů. Podle toho, v každé z mých vlastností, v každém přání, vystane nová myšlenka, nová analýza situace a já dělám novou kalkulaci. 

Otázka: Ukazuje se, že Světlo není funkce, ale že vše je určováno pouze přáním?

Odpověď: Světlo je neměnné. Vše záleží na mém přání a jeho formách. Když je naplněno Světlem, necítím přímo Světlo, ale reakci přání, všechny jeho nitky. To je pro mě Světlo.

Otázka: Tak která část záleží na mně?

Odpověď: Práce se záměrem. Přání neměníme, pouze záměr. A jen ten. Nestarám se,  které výčnělky a důlky se v díře, kterou jsem vodou naplnil, nachází. Zůstanou takové, jaké jsou, zatímco mým úkolem je naplnit ji.
[47687]
Z 5. části denní lekce kabaly 10/07/2011, Matan Tóra

Problém spočívá v tom, že nechápeme, jak daleko jsme od kvality odevzdání. Každý malý čin nás přibližuje o krok blíže k cíli. Milimetr po milimetru postupujeme na této cestě a ani jeden milimetr nemůže být přeskočen.

Dnes je nám cesta skryta. Například, během tohoto jídla, projdeme skrze 20 – 30 mm z Rešimot (vzpomínek). To je hodně, ale nikdo to nebude cítit. A takto to bude, dokud  nedosáhneme vstupu do duchovního světa. Teprve pak to budeme cítit.

V tuto chvíli je to jakoby jsme jeli do Madridu po dálnici bez značek, kde nevíme jak dlouho ještě budeme muset jet. Proto je pro mě první a poslední metr na cestě do Madridu úplně stejným. Podél celé cesty se nic neděje, jen stejná dálnice, stromy a pole.

Ani si neuvědomujeme, kolik malých činů děláme každou vteřinu, které dohromady tvoří náš pokrok. Není náhodou, že na této cestě neexistují žádné značky a ukazatele najetých kilometrů. Je to proto, aby se člověk naučil přijímat potěšení z cesty samotné. Máte-li postupovat směrem k odevzdání, pak i ve tmě byste měli zažívat radost. V opačném případě jen vyžadujete odměnu.

Z tohoto důvodu by člověk neměl čekat na konec cesty, žádný konec není. Cesta končí, když se pro sebe rozhodnete: „Nemám cíl. Jsem spokojen s tím, co mám. Jediné, co chci, je najít potěšení z odevzdání.“ Odměnu dostanete, když ji přestanete požadovat, a to znamená, že jste dosáhli cíle.
[47122]
Z diskuse při jídle v Madridu 3.6.2011