Ve světě, v realitě, jsou jen dvě síly: síla Stvořitele a „síla“ stvořené bytosti, kterou jí dal Stvořitel úmyslně v opačné formě. Tato síla je opakem Stvořitele, díky ní stvoření překročilo hranice Jeho úrovně a získalo svou vlastní realitu. Jinak by nebylo schopno existovat.

V našem světě, “stvořená bytost” je někdo, kdo má hmotu neživých, rostlinných nebo živých stupňů. Znamená-li duchovní existence osobní realitu vně vyšší síly, pak v našem světě, se nám vyšší síla neprojevuje otevřeně, což je důvod, proč realitu definujeme existencí hmoty.

V duchovnu se nepočítá hmota, ale autonomie. Aby byl člověk stvořenou bytostí, musí být samostatný. Stupeň nezávislosti stvoření určuje, do jaké míry se může považovat za opravdu existující bytost. 

Miminka a děti v našem světě nebereme vážně, protože dosud nezískali nezávislost. Pouze v dospělosti se člověk stane samostatným, a tehdy se mu dostává jiné odezvy.

Podobně v duchovnu nehledě na jakém stupni se stvoření nachází (neživé, rostlinné či živé), determinujícím faktorem je, má-li před Stvořitelem vlastní status. Abychom stanuli před Stvořitelem, člověk si musí být nejdříve vědom toho, že Stvořitel existuje, myšleno že je před Ním, a že jsou si navzájem opakem.  

Pak v tomto opačném stavu začíná práce. Člověk rozdělí realitu do dvou: Stvořitel a Já, realitu, kterou Já pozoruji. A poté si vybere, co je důležitější.

Ve skutečnosti, aby stvoření dal nezávislost, Stvořitel jej přenesl vně sebe a dal mu pocit, že samo existuje. A nyní musí stvoření sebe samo správně poznat vně Stvořitele, jako kdyby ani neexistoval, jako kdyby zmizel z jeho pohledu, z jeho přání. Za pomoci sil a nástrojů, které Stvořitel poskytuje, k Němu musí stvoření najít správný postoj. A to znamená přijmout Stvořitelovu moc nad sebou, nad svou nezávislostí, aniž by ji anulovalo.  

Pak na jedné straně stvoření udržuje svou pozici vně Stvořitele, myšleno pokračuje v přijímání potěšení do přijímajících tužeb, aniž by se před Stvořitelem anulovalo. Na druhé straně však, svou nezávislostí ve vztahu k přijatému potěšení a přes něj, stvoření získá ekvivalenci formy se Stvořitelem. Tak stvořená bytost přijme úplnou, celkovou autonomii. 

Nicméně k tomu může dojít pouze tehdy, pokud stvoření dodržuje obě tyto pomínky: Je ochotno anulovat svůj postoj ke Stvořiteli, nepoškodí-li tím svou touhu (vůli přijímat). Proto se stvoření vyvíjí ve střední linii. Na jedné straně udržuje touhu těšit se, zatímco na straně druhé získává formu dávání, což je atribut Stvořitele. Tímto způsobem se v něm utváří obraz člověka, Adama.

[35280]
Z 1. části denní lekce kabaly 2/14/2011, Rabašovy spisy