Otázka: Během našeho života často trpíme. Jak s tím můžeme pracovat? Proč cítíme utrpení? Co bychom s tím měli dělat?

Odpověď: Není možné postupovat bez utrpení. Dokud nedosáhneme našeho konečného cíle, budeme postupovat silou utrpení.

Utrpení je, když cítím, že něco chybí. Skutečné utrpení není nutné, z utrpení mohu čerpat potěšení. Pokud vím, že na mě čeká výjimečné jídlo a blížím se mu, když vím, že se setkám s někým, koho miluji, přítelem, a má se stát něco dobrého, pak to již není utrpení. Pocit hladu a prázdnoty ve mně vyvolává očekávání budoucích radostí a naplnění.

Proto celý náš problém není v tom, že v současném okamžiku vnímáme nedostatek, ale v tom, zda tento nedostatek má naplnění, odezvu v budoucnosti. Pokud ano, pak je to pro mě příjemné jako pocit hladu před dobrým jídlem. Cítím, že se spokojenost blíží. Předpokládejme, že jeden večer máte rande s milovaným a těšíte se na setkání. Je tu šance, že se budete cítit mizerně?!

Jinými slovy, problém není v mém stavu, ale spíše v tom, zda existuje potěšení, které mě vábí, či nikoli. Problém je, že lidé před sebou nevidí správnou, dobrou budoucnost, a proto cítí utrpení. Kdybychom měli pocit, že všechny problémy, které dnes máme, budou zítra úspěšně vyřešeny, necítili bychom útrapy jako utrpení. Spíše to bude jako předehra, nutná příprava, která předchází naplnění.

Proto celý náš problém je odhalování budoucnosti v našem nynějším stavu, kde bude vše v pořádku. Ale musí na nás „svítit“ jako příjemné období.

Toto bude odpověď na všechna naše soužení. Budeme souhlasit s tím, že projdeme veškeré nepříjemné stavy – výstupy a sestupy, nejrůznější zmatky v pocitech a mysli – jak to bude nezbytné pro naši duchovní nápravu.

Pokud však, díky podpoře našeho prostředí, víme, že před námi leží světlá budoucnost, pak se kterýkoli z našich současných stavů nebude jevit jako utrpení. Budeme je vnímat jako nezbytný pocit, zdravý hlad před kýženým uspokojením z jídla.
[34144]

Shamati #1, “Není nikoho kromě Něj” Nejenže nepostupuje ve své [duchovní] práci [a nevidí před sebou žádná vyjasnění ], ale [zdá se mu že] se navrací, to je, postrádá sílu dodržovat [Stvořitelovu vůli] dokonce i “ve svůj prospěch,” [zatímco je to Stvořitel, který ho postrkuje vpřed].

Nevytváříme skutečné egoistické přání, které je schopno překonat cokoli. Místo toho začneme zažívat slabost, netečnost, a jsme poháněni automatickým pilotem. “Nechť se stane, co má se stát.” Jdeme jen s proudem. Někdy jsou věci trochu lepší, někdy trochu horší. 

Že pouze opravdovým překonáváním všech překážek, nad rozumem, můžeme [postupovat vpřed]. Co znamená “opravdovým překonáváním překážek nad rozumem”? To znamená, když namísto své touhy a myšlenek, bez jakékoli způsobilosti tak učinit, se člověk začne spojovat s učitelem, skupinou a knihami. To vše dohromady je nazýváno “prostředí” či okolí.

V tomto případě však, když se s nimi začne spojovat, pořád je jím ve vztahu k učiteli, skupině či zdrojům knih házeno nahoru či dolů. Někdy se mu chce a někdy nikoli. Někdy tomu věří a někdy ne. Někdy je z toho nemocný a unavený a někdy usiluje jít kupředu, atd.  

Jak se obtíže nasčítají, člověk pocítí, že na této cestě není nic přitažlivého či vyjímečného, nic ho nemotivuje postupovat. Není tam jiskra, nic skutečně takového, pro co by se vzdal svého života, kariéry a úspěchu.

Výsledkem člověk upadá. Jeho pád je vážný, opravdový, skutečný a pěkně vleklý. Tak dosáhne konečného rozhodnutí, že ani skupina, ani učitel, ani knihy, ani námaha – nic mu v tomto světě nepomůže, kromě jediné všezahrnující síly, Stvořitele.

Po všechnu tu dobu, co člověk padá a stoupá, všechny ty stavy, které jím prochází, všechny tu byly jen proto, aby pocítíl celkovou a absolutní závislot na nikom jiném, než na Stvořiteli. Představte si, jak moc musí být člověk bit ze všech stran, protřepán, odstrkován a přitahován, musí mu být předvedena existence ohromného množství sil a rozmanitých příčin jeho stavů tak, aby byl na závěr přesvědčen, že neexistuje nic, než jedna jediná Síla. Nepomůže-li mě ta, pak nikdo. Jen ta mě přijde zachránit, budu-li to vyžadovat.

Tak v člověku vzroste následující potřeba: aby mu Stvořitel rozhodně pomohl. Tvorba této žádosti také není vůbec jednoduchá. Nestane se to za chvilku, ale postupným stoupáním v člověku, se stává sugestivně vyjádřenou, zuřivě a trvale. Jako dítě, které se dožaduje svého, ať se děje, co se děje– jen mu dejte co chce a nedokážete ho přesvědčit jinak. To je druh stavu, kterého musíme dosáhnout. A v tomto stavu nám Stvořitel skutečně pomůže. 

Jen ti lidé, kteří opravdu touží přiblížit se Stvořiteli, tak že se nespokojí s málem, myšleno, že nezůstanou jako děti bez rozumu,, těm je dána pomoc Shora, aby nebyli schopni říci, mám vše a co dalšího potřebuji?
Ze 4. lekce Berlínského kongresu 1/29/11

1. První část nám říká, jak se mezi sebou sjednotit, nebo jak se zkusit spojit a sjednotit;
2. Druhá část nám říká, jak na sebe přivolat vliv  či působení vyššího Světla.

Než začneme studovat, musíme být proděravěni přáním po sjednocení našich tužeb. Pak bude mít každý člověk mnohem větší přání než je jeho vlastní. Začne být prostupován myšlenkami, vlastnostmi a tužbami ostatních lidí, kteří touží po stejném výsledku a stejném cíli, jako on. To by měl být před studiem náš hlavní záměr. 

Osoba, která se před studiem v tomto smyslu nepřipravila, promešká prakticky vše, protože vliv vyššího světla nenaráží na přání každého, ale pouze na aspiraci, kterou má každý z nás vůči ostatním, myšleno na naši společnou touhu sjednotit se mezi sebou, s každým všichni společně do jednoho společného přání. 

Představím-li si toto jedno společné přání a přeji si být v něm obsáhnut „jako jeden muž“, jako před rozbitím Adama do jednotlivých duší, pak má touha přijímá vliv vyššího Světla. Poté skutečně výsledkem tohoto přičinění získám duchovní dosažení. 

Přijdu-li však a naslouchám bez těchto úsilí, bez snahy být obsažen ve společné touze, pak vyšší Světlo nemá nic, co může uvnitř mě ovlivnit. Neposkytl jsem plochu či  základ, který by mohlo ovlivnit, a proto budou všechny mé činy pouze získáním čistě formálních vědomostí. Tj. budu poslouchat a pamatovat si, co je v knize psáno, ale ne více.

Tudíž nám musí být jasnější než křišťál, že vyšší Světlo přichází pouze k našemu společnému úsilí. Musí být společné! Proto podmínka pro přilákání Světla k nám je stejná, jako ta, co byla zapotřebí během přijetí Tóry: “Být jako jeden muž s jedním srdcem.” Jen v tomto případě Světlo přijde. 

Takže, zkusme myslet tímto způsobem.
[34265]
Ze 3. lekce Berlníského kongresu 1/28/2011

Když život ubíhá a jsou v něm dobré a špatné stavy, pak celá moudrost spočívá v naší schopnosti užít si i nepříjemné stavy. Tomu říkáme životní moudrost: Zacházet s tím co je špatné tak, abychom v tom viděli buď náš postoj k dobrému stavu, přípravu pro dobrý stav, nebo část dobrého stavu.

Ve skutečnosti je to opravdu tak, podobně jako pocit hladu před nasycením nebo únavy před touženým odpočinkem. Nemůže to být jinak. Musí existovat „tma“, před „úsvitem“, jak je psáno: „I byl večer a bylo jitro“

Například, užívám si myšlenku, že brzy budu na dovolené. Část této dovolené tedy zažívám už teď, i když reálně pro mě ještě nezačala.

Potom začnu přemýšlet: „Opravdu potřebuji být na dovolené? Nebo si ji mohu začít užívat tady a teď ještě víc, než když začne?“ A opravdu, když jsme reálně na dovolené, neužíváme si to tolik, protože si užíváme očekávání a přípravu na ni.

To je moudrost života. Když ji používáme, vždy žijeme v krásné iluzi a užíváme si každý okamžik. A není to předstíraný přístup, protože uvnitř touhy se nikdy nenaplníme. Vše leží výhradně nad ní.
[33503]
Z diskuse s Rachel Laitman, před začátkem natáčení televizní show 19/1/2011

Karel Marx vycítil všechny kabalistické závěry poměrně dobře a vyjádřil je zcela otevřeně, ale zároveň nedostatečně pro malé lidi jako byl Lenin a jeho spolupracovníci. Baal HaSulam o tom píše.

Originální práce Karla Marxe jasně ukazují, že předpokládal, že lidé jednou začnou pracovat na jejich egoismu a zjistí, že je to nemožné. Technicky to je to, co cítili lidé v Rusku, když začali po revoluci budovat socialismus. Následovali však cestu, na kterou rozhodně Karel Marx nikdy nepomyslel, že by se mohlo stát: cestou síly.

Když stanovíte podmínku „miluj bližního svého,” nemůžete jí ukládat jako podmínku, zákon, prostřednictvím síly. To byl ruský vynález. Tak to nikdy nemůže být!

Avšak bolševici vše obrátili touto cestou, a na konci vytvořili teror, při kterém zabili čtyřicet milionů lidí.  Stále to nevedlo k ničemu. Nemůžete uměle změnit lidskou přirozenost, podle vašeho vlastního  způsobu, zvláště prostřednictvím síly. To je nemožné.  Když se zmiňujeme o podstatě, můžete proti ní skutečně něco udělat?

Tato ideologie tak zvaná „miluj bližního svého“ byla vnucována silou všemi způsoby do posledních let sovětského režimu, dokud lidé nebyli ve všem zcela zklamáni. Navenek to zní pěkně, ale chápeme, že to nebylo nic než vnitřní teror.

Karel Marx předpokládal, že si lidé uvědomí potřebu spojit se a porozumí, že tam není místo pro vykořisťování, že kapitalizmus je zkorumpovaný, že socializace prostředků a výsledků produkce je nezbytná. Stejně k tomu dojdeme. Celá globální krize nás k tomu přivádí. Nemůžeme se tomu vyhnout.

Karel Marx napsal všechny tyto kabalistické podmínky jako ekonomické zákony: Každému člověku musí být poskytnuta náhrada za jeho práci tím, co potřebuje k přežití v tomto světě. To odpovídá čemukoli potřebnému každé osobě, aby mohla normálně existovat: byt, práce, rodina, dovolená, penze, zdravotní péče, vzdělání dětí, vše co jeden potřebuje na úrovni našeho světa, v naší normální společnosti. Každý člověk to musí mít.

Avšak vše mimo těchto nezbytností se stává veřejným majetkem. A musí být použito pouze ve prospěch společnosti, a jen v nezbytné míře pro společnost. Pouze tak budeme v rovnováze s přírodou.

[34053]
Ze 3. lekce, Berlínský kongres 28/01/2011