Můžete mi povídat o tisíci zajímavých věcí, které se dějí, ale nepřijmu je za skutečnost, neuvidím-li a nepoznám-li je za sebe. Pomozte mi poznat a cítit tyto věci. Budu schopen naslouchat jen tehdy, pokud rozšíříte mé orgány vnímání a ne mou představivost.

Pokud mi chcete dát dalekohled nebo mikroskop, jsem ochoten je akceptovat. Jsem připraven rozvinout nový orgán vnímání, ale pouze zůstane-li v oblasti mé racionální a kritické analýzy.  

Tento vědecký a realistický přístup je tím, o kterém kabala hovoří. Nicméně tisíce let nazpět došlo k „chybě“: Kabalisté naučili budoucí Řecké filozofy správnému vědeckému postoji, ale tito studenti jej překročili. Nechtěli jít proti svému egoismu a použít kabalistickou vědu pro svou vlastní nápravu. Mysleli si, že mohou zkoumat svět, aniž by napravili sebe. To vedlo k rozvoji filozofie. 

To nepatří jen starému Řecku. Je to zkrátka lidský přístup. Téměř každý řekne: „Proč bych se měl napravovat, když všemu rozumím!” Avšak to není možné. Nejdříve musí odhalit stav, ve kterém se nachází. Pak, pouze na tomto stupni, je dovoleno o něm diskutovat. 

Náboženství je také založeno na přístupu v tom smyslu, že nepotřebuje sebenápravu. Vykonáte nějaký čin a vše je dobré. Věříte, že jste si vytvořili spojení se Stvořitelem. Tomu se říká duchovní vyhnanství.  Je to „duchovní” podoba existence bez jejího skutečného vnímání. Tak je o této periodě řečeno: „Byli jsme jako ve snu.”

Kabala vyzývá lidi k návratu ke správnému přístupu k realitě, k odklonu od filozofie k vědě, od náboženství k lásce a odevzdání, a k získání nového orgánu vnímání, kterým člověk uvidí vše za sebe. 
[31519]
Ze 4. části denní lekce kabaly 1/2/2011, “Moudrost kabaly a filozofie”