Shamati #1, “Není nikoho kromě Něj” Nejenže nepostupuje ve své [duchovní] práci [a nevidí před sebou žádná vyjasnění ], ale [zdá se mu že] se navrací, to je, postrádá sílu dodržovat [Stvořitelovu vůli] dokonce i “ve svůj prospěch,” [zatímco je to Stvořitel, který ho postrkuje vpřed].

Nevytváříme skutečné egoistické přání, které je schopno překonat cokoli. Místo toho začneme zažívat slabost, netečnost, a jsme poháněni automatickým pilotem. “Nechť se stane, co má se stát.” Jdeme jen s proudem. Někdy jsou věci trochu lepší, někdy trochu horší. 

Že pouze opravdovým překonáváním všech překážek, nad rozumem, můžeme [postupovat vpřed]. Co znamená “opravdovým překonáváním překážek nad rozumem”? To znamená, když namísto své touhy a myšlenek, bez jakékoli způsobilosti tak učinit, se člověk začne spojovat s učitelem, skupinou a knihami. To vše dohromady je nazýváno “prostředí” či okolí.

V tomto případě však, když se s nimi začne spojovat, pořád je jím ve vztahu k učiteli, skupině či zdrojům knih házeno nahoru či dolů. Někdy se mu chce a někdy nikoli. Někdy tomu věří a někdy ne. Někdy je z toho nemocný a unavený a někdy usiluje jít kupředu, atd.  

Jak se obtíže nasčítají, člověk pocítí, že na této cestě není nic přitažlivého či vyjímečného, nic ho nemotivuje postupovat. Není tam jiskra, nic skutečně takového, pro co by se vzdal svého života, kariéry a úspěchu.

Výsledkem člověk upadá. Jeho pád je vážný, opravdový, skutečný a pěkně vleklý. Tak dosáhne konečného rozhodnutí, že ani skupina, ani učitel, ani knihy, ani námaha – nic mu v tomto světě nepomůže, kromě jediné všezahrnující síly, Stvořitele.

Po všechnu tu dobu, co člověk padá a stoupá, všechny ty stavy, které jím prochází, všechny tu byly jen proto, aby pocítíl celkovou a absolutní závislot na nikom jiném, než na Stvořiteli. Představte si, jak moc musí být člověk bit ze všech stran, protřepán, odstrkován a přitahován, musí mu být předvedena existence ohromného množství sil a rozmanitých příčin jeho stavů tak, aby byl na závěr přesvědčen, že neexistuje nic, než jedna jediná Síla. Nepomůže-li mě ta, pak nikdo. Jen ta mě přijde zachránit, budu-li to vyžadovat.

Tak v člověku vzroste následující potřeba: aby mu Stvořitel rozhodně pomohl. Tvorba této žádosti také není vůbec jednoduchá. Nestane se to za chvilku, ale postupným stoupáním v člověku, se stává sugestivně vyjádřenou, zuřivě a trvale. Jako dítě, které se dožaduje svého, ať se děje, co se děje– jen mu dejte co chce a nedokážete ho přesvědčit jinak. To je druh stavu, kterého musíme dosáhnout. A v tomto stavu nám Stvořitel skutečně pomůže. 

Jen ti lidé, kteří opravdu touží přiblížit se Stvořiteli, tak že se nespokojí s málem, myšleno, že nezůstanou jako děti bez rozumu,, těm je dána pomoc Shora, aby nebyli schopni říci, mám vše a co dalšího potřebuji?
Ze 4. lekce Berlínského kongresu 1/29/11