Účel všeho, co v naší realitě cítíme, ať už je to pozitivní či něgativní, je, aby nás to formovalo na duchovním žebříku. Není zde nic, co by bylo vytvořeno pro jakýkoliv jiný účel, nebo by existovalo samo o sobě. Vše v tomto světě – tisíce předmětů, činností a sil, které nás obklopují, existuje pro jediný účel: můj duchovní vývoj. Já vědomě či nevědomě začleňuji vše, co mě obklopuje, do sebe, a tak stoupám.

Vskutku, pokud vše sestoupilo ze Světa nekonečnosti až na naši úroveň, kde to zdánlivě existuje, aniž by to bylo propojeno do jediného celku, jak je tedy možné, aby předměty a činy našeho světa nebyly spojeny jediným účelem, od kterého k nám se stoupily?  Jak v našem světě může být cokoliv, co by nepocházelo ze Světa nekonečnosti? A pokud to sestoupilo ze Světa Nekonečnosti, znamená to, že to pochází z jednoty, která tam existovala, a poté – tím, že to sestoupilo – to nabralo formu rozbití, vzdálení a izolace.

Šplháním po duchovním žebříku musí tedy člověk pozvednout celou realitu, spolu se sebou i vše z „Tohoto světa“. Říká se, že tím, že člověk duchovně stoupá, spolu se sebou pozvedá (napravuje) nehybnou, vegetativní a pohyblivou úroveň přírody.

Z první části každodenní kabalistické lekce 06/09/2010, „A Jákob šel ven“