Člověk který ještě neporozuměl stylu Kabalistických spisů, zažívá těžkosti když se je snaží pochopit. Při čtení slov jako je “Přikázání”, “Stvořitel”, “potěšit Stvořitele”, “strach z hříchu,” a tak dále, moderní světský člověk neví, kde je, a o čem text opravdu je.

Z první části každodenní lekce kabaly, Shamati #108

Otázka, kterou jsem dostal: Jak dojde k duchovnímu spojení?

Moje odpověď: Nejprve sestoupí Vyšší duchovní Parcuf do nižšího. Vyšší se připojí k nižšímu a převezme jeho formu a vlastnosti. Pak přichází Světlo a  – díky spojení mezi Vyšším a nižším - když stoupá Vyšší, nižší je pozvednut spolu s ním.

Ukazuje se, že pokles a rozbití dávají možnost následné nápravě. Nejprve Vyšší sestupuje do nižšího, je pokřiven, a tím se srovná s nižším a oba se stávají jedním celkem. Pak když přijde Světlo, což je část Vyššího, která spadla do nižšího, se Vyšší může probudit, protože to je Jeho Světlo, což je Světlo odevzdání. 

Nižší se tímto Světlem nemůže probudit, protože je zcela nedotčen příběhy o lásce a odevzdání. Má jen touhu přijímat potěšení. Avšak díky jejich svazku, když stoupá Vyšší, táhne s sebou nižšího, protože v poklesu byli spolu. Toto je zázrak nápravy.

Z první části Každodenní kabalistické lekce 05/07/2010, Rabašův článek “Odejdi ze své země”

Můžeme realizovat v sobě buď vlastnost získávání nebo vlastnost odevzdání. Vždyť vesmír řídí pouze dvě síly, dvě síly přírody, získávání a odevzdání. Síla získávání v nás působí od začátku, a proto ji bereme jako přirozenou vlastnost.

V přírodě jsou dvě síly: příjímání a odevzdání. Tyto dvě síly zobrazují obrazy na naši touhu užívat si jako na obrazovku počítače. Promítají obraz světa, který se skládá ze mě a všeho kolem mne. Jak Baal HaSulam píše, v zadní části našeho mozku je obrazovka, kterou vnímáme obraz světa.

Tento obraz je vytvořen pomocí dvou sil: přijímající (levá) v odevzdávající (pravá) síla. Kombinace těchto dvou sil na mém egoistickém materiálu zachycuje celý obraz reality. Cítím ji, vidím jakoby tento obraz, tato realita, existovala mimo mne. Sám si před sebou promítám vnitřní obraz. Takto “vidím svět”. Jako bych ho vytahoval ze sebe a promítal navenek.

Proč jsem postaven tímto způsobem? Proč vidím svůj vnitřní svět ve vnější formě? Je to proto, abychom s ním jednali egoisticky s přehlížením a nepřátelstvím. Tím dostáváme možnost studovat náš vnitřní svět a opravit sami sebe.

Kdybych cítil, že je to uvnitř mně, nikdy bych nemohl opravit sám sebe, protože bych ke všemu přistupoval pozitivním způsobem s dobrotou – ale pouze egoistickým způsobem. Ale teď, jelikož moje ego vychází ven a cítím, že je cizí, přistupuji ke svému “vnějšímu já” jako k cizinci, egoisticky a negativně, spíše než pozitivně jako ke své vnitřní části. Proto mám příležitost pochopit, co pro mě znamená “vnější” a “vnitřní”.

Svět byl rozdělen na dvě části: Já a ostatní. Nemůžu přesvědčit sám sebe, že něco, co existuje mimo mne je mé vlastní. Je mi dána příležitost vidět mou vnitřní podstatu ve vnějším obrazu: “Pojď se podívat, kdo jsi, a jak se chováš k těm kolem sebe. Takový jsi uvnitř.” Říkáte: “Podívejte se jak je tamten ošklivý, jak je lenivý, jak je ten další hloupý! Tolik je nenávidím!” A přitom jsou všechny tyto vlastnosti tvoje a ne těch druhých.

Tato odhalení mi pomáhají. Jinak bych je nikdy nebyl schopen dát do souvislosti, zcela odhalit “zlé sklony” (egoistické touhy, nenávist vůči každému) a později pochopit, že se jedná o moje vnitřní vlastnosti, které jsou zobrazeny na vnější straně.

Pak začnu chápat, jak mi Stvořitel pomáhá tím, že mi dal takové vnímání reality: vidět mé “vnitřnosti” na vnější straně. Začínám chápat, jak moc mi to pomáhá, a že bez tohoto bych byl zcela uzamčen v sobě a nikdy bych nebyl schopen pochopit, co “já” jsem. Mezitím je tady něco, “něco ve mně, o čem se domnívám že není mnou.”

Proto se celá naše práce scvrkává na sjednocení našeho vnitřního já s naším vnějším já, s okolním světem, a především se skupinou. Můžeme to cvičit se skupinou. Koneckonců, když začnu pracovat se skupinou a pokusím se chovat k přátelům, jako k sobě, vidím, že nejsem schopen se sjednotit bez ohledu na to, jak moc se snažím přesvědčit sám sebe, že to všechno mimo mě jsem já. Stejně jako se sebou nemohu zacházet ani s malou částí lidstva, skupinou, jejichž cíl je blízko mému vlastnímu. Nemohu k nim přistupovat nad svou egoistickou myslí.

V tomto ohledu začnu vidět egoismus jako něco, co bylo uměle vytvořeno Stvořitelem, a to zejména pro jeho anulování. Avšak nejsem schopen to udělat na vlastní pěst, mohu si to jen přát, a pak požádat Stvořitele o to, aby můj egoismus zmizel. Proč bych to měl žádat? Abych získal spojení se Stvořitelem!

“Jak je to možné?”

Pochopte, že jsou oni jsou vy! Zacházejte s nimi s láskou, protože jsou součástí vaší duše!

“Ale já nemohu!”

Jsou to vaši přátelé, vaši sousedé. Směřují ke stejnému cíli jako vy! Vždyť co vás odděluje?

“Síla rozbití nás rozděluje. Stvořitel ji postavil jako překážku, a nemohu ji překonat.” 

Pak žádáte jen o to, aby to napravil. Žádáte o nápravu a začlenění celého světa do sebe.

Z druhé části každodenní lekce Kabaly 24/06/2010, Zohar