Člověk roste takovým způsobem, že v první řadě dostává nové touhy a naplnění, které jsou nezbytné pro jeho rozvoj, a které pracují v jeho prospěch. To je směr, který je mu dán od přírody, která chce aby vyrostl a stal se soběstačným, tak jak rostou děti v našem světě.

Toto není považováno za zakázanou radost, protože musím projít touto přirozenou cestu vývoje, dokud se nestanu „dospělým.“ Skutečně, vidíme jak jsou děti obvykle plné různých přání a mají radost ze života.

Nicméně ve chvíli, kdy se stanu dospělým, musím začít růst a rozvíjet se vědomě, spíše než silou přírody. Najednou se pro mě všechny radosti stávají škodlivými, protože je necílím jako odevzdání.

Dříve veškerá zodpovědnost spočívala na přírodě. Stvořitel určil mou cestu a vedl mě až do věku 15-20 let. Všechno, co jsem si vzal z tohoto života, bylo pro můj vývoj přínosem. Ale jakmile jsem dokončil toto období „dětství“, musím začít stanovovat svůj vlastní směr. Nyní musím přidat záměr odevzdání o své vlastní vůli. Jinak mě již žádné potěšení, které obdržím,  nebude pozvedat a posunovat dál, ale bude mě zabíjet! To mě povede zpět, abych ucítil, že je nemožné jít dál tímto způsobem, a že namísto rozvoje prostřednictvím svého egoismu a potěšení se musím vyvíjet přes záměr odevzdání.

Proto všechna potěšení, které osoba obdrží po dosažení věku dospělosti jsou pro něj škodlivá. Je to jako člověk, který si škrábe vlastní ránu. Jak hluboko musíme být ponořeni v tomto zle, abychom pochopili, že nemůžeme pokračovat tímto způsobem – jako děti, které vyrostly, a kterým příroda už nedovoluje užívat si života lehkomyslně, ale místo toho od nich požaduje odevzdání?

Jak hluboko budeme muset „škrábat vlastní rány“ je něco, co závisí na nás. Máme všechny prostředky a vysvětlení a jsme postaveni před studium, knihy, a skupinu, která je místem, kde se musíme stát vážnými a přemýšlet o tom, co musíme přidat do našeho života s cílem rozvíjet se správně.

Co navíc přidáváme k rozlišení „sladké vs. hořké“ je „pravda vs. nepravda“ – na rozdíl od dětí, které chápou jen „hořké a sladké.“ Abychom nezůstali dětmi po zbytek našich životů, jak se říká: „Co dělat s dětmi, které přestárly?“, musíme začít jednat v souladu se zásadou „pravda vs. nepravda“. Přesto bychom neměli vymazat „sladké vs. hořké“, ale spíše nad tím postavit nový postoj k životu. To je možné pouze tím, že na sebe přivoláváme Vyšší světlo pomocí studia kabaly.

Z 4.části každodenní lekce kabaly 18/07/2010, „Úvod do knihy, Panim Meirot uMasbirot“

Filed under: Studium, Z ranní lekce | Add Comment →