Stvořitel si užívá to, že si hraje s člověkem, stejně, jako si otec užívá to, že si hraje se svým dítětem. V našem světě vtiskla příroda rodičům touhu odevzdávat svým dětem. Avšak pochází to z duchovního kořene. Tento hmotný příklad nám může pomoci porozumět duchovnímu světu. Stejně jako se těšíme z toho, že se staráme o své děti, duchovní rodič, což je Vrchní Systém, se těší ze starosti o své duchovní děti. My jsme těmi dětmi, jen to nevidíme.

Když si hrajeme s dítětem, na hře samotné nezáleží. Na čem záleží je náš přístup k tomu dítěti a obratem jeho přístup k nám. Když dítě přestane reagovat, hra pro nás přestane být příjemnou. Přijímáme potěšení pouze, když přijímá potěšení dítě, když chápe, co pro něj děláme, a když oceňuje, co od nás přijímá. Toto vyžaduje podobnost našich přání a vlastností. V našem světě tomu nerozumíme, protože čím víc děti rostou, tím více se rodičům vzdalují. Avšak v duchovním světě je to naopak: čím starší dítě je, tím bližší se stává svému rodiči a tím silněji se k němu připojuje.

Avšak to neznamená, že se dítě na rodiči stane závislým. Závislost dítěte ustává stejně jako v našem světě, avšak spojení mezi nimi se posiluje. Stejná věc se  v našem světě děje rodičům a dětem, kteří sdílejí společné zájmy a cíl; spojují se.

Stvořitel a stvoření jsou spojeni skrze společný cíl, protože chtějí jeden druhého naplnit. Chtějí jeden druhému vracet potěšení, aby každý rozuměl, jak moc si  druhý cení toho, co přijal, a aby v tomto přijímá odhalil lásku. Jinak bychom nikdy Stvořitele neucítili nebo mu neporozuměli.