Otázka, kterou jsem dostal: Během pár dnů se setkáme na mezinárodním Virtuálním Kabalistickém Kongresu, kde se pokusíme cítit touhu všech těch miliónů lidí, kteří usilují o dosažení duchovna. Ale jak je možné cítit bolest ostatních z nedostatku po duchovnu, když nejsme schopni sdílet ani materiální bolest druhého člověka?

Moje odpověď: Pokusíme se toho dosáhnout spolu. Každý z nás cítí malou bolest, způsobenou touhou po duchovnu, ale ta je neustála utlumována faktem, že naše touha přijímat trvale roste.

Řešením je, že potřebujeme zvětšit naši touhu po jednotě místo naší touhy po duchovnu. Ačkoliv je to stejná věc, náš egoismus prezentuje duchovno jako osobní nabytí, zatímco jednota je prezentována jako hmotný čin.

Otázka pokračuje: Takto se vrátíme do stavu, ve kterém jsme existovali jako jedna duše, Svět Nekonečna?

Moje odpověď: Ano, můžeme toho stavu dosáhnout pouze skrze sjednocování se jednoho s druhým. Avšak musí to být sjednocování duší místo těl nebo hmotných cílů.

Otázka pokračuje: Ale my nejsme schopni dosáhnout tohoto stavu.

Moje odpověď: Potřebujeme o to pouze žádat, pozvedávat MAN, aby nám Světlo dalo sílu sjednocení.

Na jedné straně všichni potřebujeme odhalit egoismus v nás, naši vzájemnou averzi a vzájemnou netečnost. Avšak na druhé straně musíme pochopit, že jen Světlo to může všechno napravit a volat na něj, aby nás napravilo.

Otázka pokračuje: Ale já dokonce ani nemám touhu se napravit.

My Answer: Proto se to nazývá „modlitba, která předchází modlitbu,“ neboli touha, která předchází touhu. Začínáme jednoduchými věcmi: zatancujme si, zazpívejme a dělejme všechno společně. Následně nám naše primitivní, fyzické činy našeho světa dají příchuť jednoty. Budou probouzet naše materiální srdce více a více, dokud nedosáhneme nejvyššího stupně duchovna.

Je zde příběh o kabalistovi, který zaplatil pouličním muzikantům (Klacmerům), aby pro něj hráli. Poslouchal jejich hudbu a byl inspirován duchovnem. Jeho žena mu hubovala: „V domě není co jíst a ty dáváš naše poslední drobáky těmto ožralům! Stejně to jen propijí!“

Avšak on odpověděl, „Na tom nezáleží. Nemohu žít bez jejich hudby. Mohou být opilci, kteří ničemu jinému nerozumí, ale já se teď potřebuji probudit a nemohu ze svého stavu vyjít sám.“

Toto je příběh o velkém kabalistovi, který dal pouličním muzikantům své poslední peníze jen proto, aby je slyšel trochu zahrát. Jinak by nebyl schopen pokračovat ve svých nápravách.

A nyní uděláme stejnou věc.

Filed under: Jednota | Add Comment →